Olašští Romové

Do střední a západní Evropy přišli po delším pobytu v rumunském knížectví Valašsko, z čehož se odvozuje i jejich pojmenování. Sami Olaši si říkají vlašika Rom, v dialektu slovenských Romů název zní vlachike Roma a český přívlastek vznikl z maďarského slova „olaskí.“ Do Uher, na Halič i do českých zemí začali přicházet v polovině 19. století[1] po zrušení nevolnictví na valašském území. Na českém území kočovali v menších skupinách. Po roce 1959 bylo v Československu zakázáno kočování a Olašští Romové byli nasilně usazeni.[2]

Na území České republiky žije asi 25 tisíc olašských Romů, činí přibližně desetinu všech Romů.[3] Dělí se na další skupiny, podskupiny a rody. V Evropě žijí různé skupiny Olachů. V Česku se dělí na dvě hlavní skupiny. Převažují Lovárové či Lováriové, kteří se živili jako koňští handlíři a z tohoto povolání se odvozuje jejich pojmenování – „ló“ znamená v maďarštině kůň.[4] Druhou skupinou jsou Kalderaši, kteří vyráběli kotle[5] (kotel se v rumunštině označuje jako „caldera“).[4]

V komunitě mluví téměř výhradně romsky, což považují za otázku cti.[1] Mají vlastní, olašský dialekt.[2] Lovárové mluví lovárským dialektem.[1] Mají uzavřenou komunitu,[2][3] považují se za romskou elitu,[6] příliš se nestýkají s ostatními skupinami Romů,[2] které poněkud opovržlivě nazývají Rumungre.[3] Důvody k uzavřenosti jsou dva – pozůstatek původních kastovních rozdílů a kulturní rozdílnost jednotlivých skupin.[1]

Pietní shromáždění po požáru v Bohumíně, které se konalo 11. srpna 2020 pod záštitou prince olašských Romů.[7]

Oproti ostatním skupinám Romů mají světlejší pigmentaci i vlasy. Často se oblékají do tradičního romského oblečení. Některé ženy dosud nosí dlouhé, široké barevné sukně, třícípé šátky na hlavách nebo ramenech,[2] boty na podpatku. Vlasy nosí zpravidla v drdolu či zapletené do copů. Výrazněji se líčí,[4] obličej někdy zdobí pihou krásy[3] a nosívají výrazné šperky. Dospělí muži nenosí krátké kalhoty, ženy nenosí kalhoty vůbec. Odívají se do drahých značkových oděvů a bot[4] a také nosí výrazné šperky – zlaté prsteny, náušnice, náhrdelníky, náramky i zuby. Zlato pro ně má několik významů. Jako kočovníci nemohli ukládat svůj majetek do nepřenosných věcí, proto investovali do zlata.[2] Také věří, že je zlato uchrání před nemocemi[2][3] a zlými silami. Dále zlato považují za symbol úspěchu, bohatství a postavení v komunitě. Zaměřují se na materiální statky – auta, šperky, oblečení a bohaté rodinné oslavy, dobré jídlo (zejména maso) a pití.[4]

Do 50. let 20. století Olašští Romové patřili mezi nejchudší Romy. Muži obchodovali s koňmi a ženy věštily z ruky. Po usazení v 50. letech se začali věnovat obchodování a stali se nejbohatší vrstvou Romů.[2] Fyzickou práci mnozí považují za znamení neúspěšnosti a nedostatku mentálních schopností. Oceňují získávání finančních prostředků za pomoci myšlení. Často obchodují či podnikají ve službách – restaurace či autobazary.[1] Problémem komunity Olachů se zejména v 90. letech stal výskyt drogové závislosti.[1]

Široká rodina a příslušnost k rodu pro ně hraje klíčovou roli. Vůči rodině jsou loajální, uznávají autoritu starších.[4] Nedoceňují význam školního vzdělávání pro život a docházka dětí bývá špatná, děti často povinnou školní docházku ani nedokončí.[1] Pohlaví si nejsou rovna. Muži a ženy sedávají v oddělených místnostech.[3] Ženy se dle tradic mají starat o rodinu, děti a rodinný krb. U dívek rodiny dávají přednost sňatkům před vzděláním. S jinými skupinami Romů uzavírají manželství jen výjimečně.[1] Sňatky často domlouvají rodiče, svatbu platí rodina ženicha.[4]

Mají vlastní soudnictví, které se řídí rodovými zásadami a zákony, které dodržují. Prohřešky se řeší uvnitř komunity na zasedání, které se nazývá krisi.[3] Řeší se na nich například cena za nevěstu, poškození mezi členy komunity. Nejvyšším trestem je vyloučení jedince z komunity. Může mít různou délku, záleží na napravení potrestaného. Krisi předsedá rada starších, která vykonává i svatby, křtiny a další akty.[4]