Occamova břitva

Část stránky z knihy Dunse Scota Ordinatio: "...pluralitas non est ponenda sine necessitate..."

Latinská definice tohoto principu zní:

Pluralitas non est ponenda sine necessitate.

tj. Nemá se postulovat množství (důvodů či příčin), není-li to nezbytné.

nebo v pozdější formulaci

Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem.

tj. Entity se nemají zmnožovat více, než je nutné.

To se dá interpretovat dvěma mírně odlišnými způsoby. První lze popsat takto:

Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.

Přesnější (užší) chápání Occamovy břitvy se týká části jedné teorie:

Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří.

Occamova břitva je jedním ze základních principů či postupů, na kterých úspěšně staví i současná věda. Occamova břitva řeší problém nekonečné rozmanitosti teorií, které vedou ke stejným výsledkům. Například k Newtonovu gravitačnímu zákonu lze formulovat alternativní teorii, která říká, že gravitační síla je ve skutečnosti poloviční než podle Newtonova zákona, a zbytek způsobují jinak neviditelní a neměřitelní trpaslíci, kteří tělesa postrkují tak, aby se zdánlivě chovala podle Newtonova zákona. Trpaslíci ovšem s postrkováním přestanou v roce 2069, což bude znamenat konec známých fyzikálních zákonů. Occamova břitva z nespočetného množství takových alternativních teorií vybírá právě Newtonův zákon, který žádné trpaslíky nepotřebuje.

Princip ale neříká, že jednoduší hypotéza je správnější.[2] Již Galileo Galilei ve svém díle Dialogy upozorňoval na špatné použití principu. Například Newtonova teorie je jednodušší než Einsteinova. Je zde dále i otázka, zda jde o jednoduchost v syntaxi či sémantice (často protichůdných),[3] což Willard Van Orman Quine nazýval ekonomií ve vyjádření respektive gramatice. Karl Popper upozorňoval na závažné problémy s definicí jednoduchosti a s odůvodněním, proč je jednodušší teorie lepší. Navrhoval pro objasnění těchto problémů definovat jednodušší teorii jako tu snadněji vyvratitelnou.[4]

Na druhou stranu se totiž i v současné přírodovědě vyskytuje řada částí, jejichž vztah k Occamově břitvě není bez problémů. Například v kvantové teorii pole se kvůli požadavku kalibrační invariance zavádí pomocná pole, která formálně odpovídají dalším částicím. Ukáže se ovšem (už v rámci teorie), že tato pole jsou „nefyzikální“ (nehmotná a neinteragující). Přesto je snazší a elegantnější budovat teorii za pomoci těchto nefyzikálních objektů. Ještě horší je situace u „interpretace“ mnoha fyzikálních pojmů (interpretace kvantové mechaniky). Přísně vzato, k výsledkům lze v mnoha teoriích dojít prostě spočtením příslušných rovnic a názornější představy o významu jednotlivých členů v rovnicích jsou nadbytečné. V occamovském duchu by bylo vhodné je z teorie odřezat, v praxi a popularizaci se ale ukazuje, že bez těchto „nadbytečných“ představ často lidé nejsou schopní o teorii uvažovat, tak jako pamatovat, aniž by se použila mnemotechnická pomůcka s redundantní informací. K mnoha výrazným pokrokům přispěly i jen změny těchto představ.