Redundance

Jazyk sám je z informatického hlediska silně redundantní, protože ne všechny kombinace hlásek a písmen dávají v daném jazyce smysl. Ale jen díky tomu může čtenář rozeznat překlepy, tiskové chyby a podobně. Automatické jazykové korektory využívají právě této „přirozené“ redundance. Naopak telefonní čísla mají redundanci daleko menší a při chybě se uživatel často dovolá jinému účastníkovi než chtěl.

Při hlasové komunikaci a za ztížených podmínek nebo u obtížných slov, zkratek atd. se redundance uměle zvyšuje hláskováním: slovo „pac“ se hláskuje jako „pé-á-cé“ nebo „Petr – Adam – Cyril“. To je zvlášť obvyklé v angličtině (spelling), kde se výslovnost často velmi odchyluje od psané formy. Kromě toho se redundance záměrně využívá v rétorice: opakovaná slova a myšlenky si posluchač lépe zapamatuje, v básních se myšlenka často opakuje jinými slovy (hendiadys, paralelismus).

Zejména zápisy čísel, kódů a programů mají velmi nízkou redundanci, která se často plánovitě zvyšuje například paritou, kontrolní číslicí nebo kontrolním součtem, které umožňují aspoň odhalení části chyb. Ještě daleko složitější a nákladnější redundance se užívají v podobě tzv. „samoopravného kódování“ (samoopravný kód), které dovoluje automatickou opravu jedné nebo i více chyb na určitý počet bitů informace.

Typickým příkladem technické redundance je například zdvojování výtahových lan, souběžné ukládání dat v diskových polích RAID, souběžné zpracování dat u spolehlivostních počítačových systémů nebo ztrojení řídících a komunikačních systémů v raketoplánu. Také první československý číslicový počítač SAPO měl ztrojenou výpočetní jednotku a při nesouhlasném výsledku operace jednotky „hlasovaly“. Zároveň je však třeba uvážit, že tento druh redundance zvyšuje počet součástek a tím také pravděpodobnost nahodilé chyby i poruchy.