Ochranné léčení

Účel ochranného léčení spočívá v terapeutickém vlivu na pachatele, především ve snaze zmírnit či odstranit rizikové faktory vedoucí k nebezpečnosti pachatele.[3] Ochranné opatření by mělo vést k ochraně společnosti před nebezpečnými osobami. Jedná se o osoby závislé na omamných látkách či trpícími duševnímu poruchami.[4]

Ochranné léčení je ukládáno podle § 99 trestního zákoníku, a to buď obligatorně (povinně) na základě odst. 1 nebo fakultativně podle odst. 2 tohoto ustanovení.

Obligatorně uložená léčba je určena:[5]

• osobě, která spáchala čin jinak trestný, ale z důvodu nepříčetnosti není trestně odpovědná,
• pachateli, u něhož soud upustil od potrestání, protože spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti,
• pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní nemocí.

Fakultativně je léčbu možné uložit:[6][3]

• pachateli, který čin spáchal v souvislosti s užíváním, nebo pod vlivem návykových látek,
• kdy pachatel spáchal trestný čin ve stavu duševní poruchy a jeho případný pobyt na svobodě je nebezpečný.

Ochranné léčení lze uložit jako samostatné ochranné opatření, když jde o osobu, která pro svou nepříčetnost není trestně odpovědná, ale současně by svým pobytem na svobodě byla nebezpečná okolí. V jiných případech se ochranné léčení ukládá vedle trestu odnětí svobody. Jeho vykonání je možné před nebo po výkonu trestu odnětí svobody, podle toho v jakém případě se lépe zajistí naplnění účelu ochranného léčení.[1]

Soud ukládá ochranné léčení ambulantní, nebo ústavní formou. Volba výkonu se volí vzhledem k povaze a závažnosti nemoci a také léčebným možnostem. Pro rozhodnutí jsou důležité znalecké posudky, odborná vyjádření týkající se duševního stavu obviněného a zprávy ošetřujícího lékaře. Konečný verdikt je v rukou soudce.[7] Podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku může být soudem dodatečně změněno ambulantní léčení na ústavní či naopak. Zákonem není stanoven časový interval těchto změn.

Při splnění podmínek stanovených § 100 odst. 1 a 2 trestního zákoníku může soud nařídit zabezpečovací detenci. Zatímco ochranné léčení je poskytováno v běžných psychiatrických léčebnách, zabezpečovací detence je poskytována jen v ústavech střežených vězeňskou službou. Jde o případy, kdy ochranné léčení zjevně neplní svůj účel (hrozí útěk pachatele ze zdravotnického zařízení, násilí na ošetřujícím personálu apod.).[8]

Délka ochranného léčení je stanovena individuálně, vždy však na dobu, po kterou to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení může podle trestního zákoníku trvat maximálně dva roky. V případě nenaplnění účelu ochranného léčení může po přezkoumání dojít, a to i opakovaně, k prodloužení ochranného léčení, pokaždé nejdéle o dvě léta. Tímto opakovaným prodlužováním je možné ochranné léčení takřka neomezeně prodlužovat.[9]

V České republice se v současné době ochranná léčba neprovádí ve specializovaných zařízeních. Ambulantní i ústavní péči zajišťuje čtrnáct psychiatrických nemocnic (šest sexuologické léčení, třináct psychiatrické léčení). Psychiatrické nemocnice pro ústavní ochranné léčení se nacházejí v Praze, Kosmonosech, Červeném Dvoře, Lnářích, Dobřanech, Horních Beřkovicích, Petrohradě, Havlíčkově Brodu, Jihlavě, Brně, Bílé Vodě u Javorníku, Šternberku, Kroměříži a Opavě.

Podle šetření konaného v období 2017–2019 ombudsmankou Annou Šabatovou bylo zjištěno, že ochranné léčení dostatečně nefunguje. Jedná se jak o pohled na bezpečnost společnosti, tak o potřebné zajištění kvalitní a odborné péče o nemocné. Ze zákazu špatného zacházení a práva na ochranu fyzické a psychické integrity (jak jsou zakotveny v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 5), plyne státu povinnost zakotvit právní a administrativní rámec poskytování zdravotních služeb a zbavení svobody. Zákonný podklad je vůbec podmínkou oprávněnosti zásahů do svobody a integrity člověka ze strany orgánů státní moci.[10] Splnění těchto podmínek naráží na fakt, že právní úprava ochranné péče je obsažena ve více předpisech a dle výzkumu pro některé oblasti zcela chybí. Ochranné léčení podle této zprávy nedokáže plnit původní účel a má spíše charakter detence.[11]

Hlavní nedostatky ochranného léčení jsou:[12]

• Mezery v právní úpravě výkonu ochranného léčení
• Přerušení ochranné péče není přesně upraveno
• Nedobrovolná hospitalizace pachatelů
• Nedostatečnost administrativního rámce ochranného léčení
• Není stanovena kapacita ani dostupnost lůžek pro ochranné léčení
• Zajištění bezpečnosti je ponecháno na jednotlivých nemocnicích
• Jsou zásadní obtíže při výkonu ochranného léčení u dětí
• Chybí evidence pacientů v ochranném léčení
• Systémové překážky brání uplatnění subsidiarity ústavní formy léčby
• Pro hodnocení nebezpečnosti neexistují žádná usměrnění
• Obsah a forma zpráv a procesních návrhů nemocnic nejsou jednotné
• Zabezpečovací detencí nelze řešit problémy ochranného léčení
• Soudy jsou v rozhodování nejednotné
• Chybí odborný standard
• Chybí koncepce ochranné léčby

Na základě této zprávy byla Ministerstvu zdravotnictví navrhnuta tato doporučení:

• urychleně připravit legislativní návrhy komplexně upravující ochranné léčení
• zpracovat koncepci ochranného léčení
• sjednotit postup zdravotníků při hodnocení náplně účelu ochranného léčení
• připravit ukotvený plán zlepšení personální situace
• vymezit podmínky dozoru státního zastupitelství nad výkonem ochranné péče