Buřníček žlutonohý

Jedná se o monogamní ptáky, kteří tvoří dlouholeté páry. K rozmnožování dochází v listopadu a prosinci poté, co se buřníčci navrátí ze svých zimovišť ze severní polokoule. Nezadaní samci postávají u vyhloubených nor, a vokálními projevy vábí samice. Jakmile je k noře přilákána nezadaná samice, dojde ke vzájemnému čištění peří a zásnubním letům v okolí hnízdiště. Ke kopulaci dochází v noře.[8] Po kopulaci samice odlétá na moře, kde se intenzivně krmí po dobu kolem jednoho a půl týdne, aby tak uspokojila energetické nároky na tvorbu velkého vejce.[9]

Ilustrace buřníčků žlutonohých (John Gould)

K hnízdění dochází v koloniích na malých ostrovech a skalních útesech v subantarktických a antarktických oblastech na nezaledněném povrchu. Samice klade vejce v prosinci a lednu mezi kameny, pod balvany a skalní převisy, v kořenech stromů, trsech trav či v norách na zamešených pobřežních svazích nebo v norách vulkanického popele, které si buřníčci sami hloubí. V oblastech s dostupným rostlinným materiálem může dojít k tvorbě standardního hnízda šálkovitého tvaru, avšak při nedostatku vegetace jsou vejce kladena do peří nebo přímo na jílovitý či kamenitý povrch.[10][11] Hnízda mohou být umístěna v nadmořských výškách až 600 m n. m. a občasně i ve vnitrozemí do vzdálenosti 120 km do moře.[9]

Ke kladení vajec dochází v prosinci a lednu. Samice snáší pouze 1 bílé vejce, které je někdy na širším konci nahnědle kropenaté.[9] Rozměry vejce jsou kolem 33×24 mm a váha 10 g. Inkubují samec i samice po dobu kolem 45 dní.[12] Na vejcích se střídají po cca 2 dnech.[4] Vyklubané mládě je pokryto tmavě hnědým prachovým peřím a po narození není schopno se posadit.[9] Samci během hnízdění vehementně brání vstup do nory.[4]

Buřníček žlutonohý v letu

Mládě po vyklubání zůstává na hnízdě kolem 60 dní, během kterých jej v noci vykrmují oba rodiče stejným dílem, zatímco během dne je mládě ponecháno na hnízdě bez dozoru.[13] Osamostatnění mláděte nastává typicky ve druhé polovině března, načež dochází k jeho odletu na moře.[4] První pokusy o roznožování probíhají nejdříve ve 4 letech.[7]

Hnízdní úspěšnost se liší podle environmentálních podmínek a pohybuje se mezi 0–59 %.[13] K nejčastějším příčinám úmrtí mláďat hnízdících v norách patří smrt mláďat přímo v norách (buďto kolaps nory během prudkých dešťů nebo její ucpání sněhem) a nedostatek potravy.[4][13] Klíčovým smyslem buřníčků je čich, který jim umožňuje v noci rozpoznat své hnízdní nory[14] i partnery.[15]

Někdy od poloviny února do pozdního května nastává migrace buřníčků z hnízdišť na jihu jižní polokoule do teplejších oblastí na severní polokouli.[4] Během tohoto období se buřníčci příliš nepřibližují pevnině a zdržují se hlavně na moři. Soustřeďují se v řadě oblastí a např. podél atlantského pobřeží Spojených států se jedná o nejhojnějšího mořského ptáka.[16]

Buřníčci dokáží umně létat pomocí rychlého třepotavého letu, avšak na moři se nejčastěji přemisťují pomocí klouzavých krouživých pohybů, kdy využívají stoupavé vzdušné proudy podobně jako albatrosi.[9] Během pobytu na moři buřníčci tvoří velká hejna, často s jinými druhy buřníčků a buřňáčků.[9]

Buřníček žlutonohý při hledání potravy na vodní hladině, kdy hopská po hladině

Ke sbírání potravy dochází hlavně v noci, aby se buřníčci vyhnuli predátorům jako jsou chaluhy a velké druhy racků. V době hnízdění se krmí hlavně korýši, krilem a rybami[17] (např. Pleuragramma antarcticum, Protomyctophum bolini, Protomyctophum normani), avšak do jejich jídelníčku patří i plži, hlavonožci, mnohoštětinatci a různonožci.[4] Nepohrdnou ani mršinami ryb, kytovců nebo mořských želv, ze kterých za letu ukusují kusy masa.[9] Buřníček žlutonohý váží v průměru pouze kolem 40 g, což z něj činí vůbec nejmenšího teplokrevného tvora, který se rozmnožuje v oblasti Antarktidy.[5] Aby buřníčci ustáli extrémní podmínky antarktické oblasti, musí denně spořádat množství potravy představující 120–154 % vlastní biomasy.[5]

Buřníčci často následují rybářské lodě, za kterými se krmí zbytky ryb vhozenými zpět do moře.[4] Někdy pronásledují i kytovce, kteří vyhání kořist buřníčků k vodní hladině.[9] Potravu sbírá tak, že se snese těsně nad hladinu moře a za klouzavého či třepotavého letu „skáče“ nebo „cupitá“ po vodní hladině, kdy jemně ponořuje své prsty do vody a v případě nalezení kořisti ji sebere z hladiny nebo těsně pod ní.[18][4][19] Toto ťapání nohou patrně pomáhá buřníčkům udržovat stabilitu nebo se pokouší rozvířit svou kořist. Potravu většinou sbírá nad hlubokými vodami kontinentálního svahu. Další typem sběru potravy je plavání po hladině a sběr potravy ponořením zobáku, případně celé hlavy.[4] Na rozdíl od některých jiných velkých druhů trubkonosých, buřníčci žlutohnědí dokáží díky své malé velikosti a krátkým křídlům sbírat potravu i během silných větrů.[9]

Dospělci se projevují hlasitým sípavým nazálním áár áár, ke kterému dochází v době hnízdění. Během pobytu na moři jsou buřníčci většinou tiší, avšak v době krmení ve velkých hejnech někdy vydávají tiché pištící zvuky.[11]

Mláďata se na hnízdě projevují rytmickým nebo dlouhým žebrajícím voláním, skrze které svým rodičům sdělují informaci o své tělesné kondici. V případě, že je jejich váha malá, zvyšují frekvenci a množství dlouhých žebrajících volání a navyšují i frekvenci rytmických zvuků.[20]

Hlavními predátory buřníčků žlutonohých jsou hlavně velcí ptáci jako je chaluha velká, buřňák obrovský a buřňák Hallův.[4]

• HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky)
• HIGGINS, P. J.; MARCHANT, S., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Ratites to ducks. Svazek 1. Melbourne: Oxford University Press. ISBN 0-19-553762-9. Kapitola Part B, Australian pelican to ducks. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu buřníček žlutonohý na Wikimedia Commons
• Taxon Oceanites oceanicus ve Wikidruzích
• Buřníček žlutonohý na AllAboutBirds.com (anglicky)
• Profil v Digitální encyklopedii novozélandského ptactva (anglicky)
• Druh na Audubon.com (anglicky)