Oceánská kůra
Oceánská kůra je svrchní část litosféry, která se nachází většinou pod hladinou oceánů či moří. Oceánská kůra zabírá 70 % zemského povrchu, čímž se stává převládající složkou Země. Oproti kontinentální kůře má menší mocnost, která se v průměru pohybuje mezi 5–10 kilometry. Je ale hustší, což ji více „boří“ do plastické astenosféry. Její nejstarší části jsou sedimenty jurského stáří, což přímo souvisí s její neustálou obnovou na oceánských hřbetech, oproti kontinentální kůře se tak jedná o dynamickou složku.
Starší kůra se pohybuje na subdukční rozhraní, kde je pohřbena a přetavena. Během subdukce často dochází k seškrabávání mořských sedimentů a vulkanitů z povrchu kůry a vzniku akrečního klínu.
Složení
Oceánská kůra je složená převážně z tholeiitických bazaltů. Její horninové složení se dá popsat jako 16 % SiO2, 16 % Al2O3, 11 % Fe2O3 a FeO, 11 % CaO a 9 % MgO. Průzkumem pomocí vrtů, speciálních drapáků tažených za loděmi, se zjistilo, že oceánská kůra je tvořena v první fázi vrstvou sedimentů, které mohou dosahovat až kilometrových mocností. Druhým stupněm je sklovitá polštářová láva, která vzniká prudkým ochlazením vytékající lávy vodou a hrubších sedimentů a poslední stupeň je tvořen gabry a vrstvou bazaltických žil. Přechod oceánské kůry a zemského svrchního pláště odpovídá přechodu bazaltických hornin na peridotitové horniny, které jsou periodity, harzburgity a dunity, což se projevuje poklesem rychlosti šíření seismických vln.
Členění
Oceánská kůra se dělí na:
- středooceánské hřbety – místa vzniku nové oceánské kůry
- abyssální plošiny – rozsáhlé oblasti bez výrazných morfologických útvarů
- příkopy – hluboké prolákliny vzniklé ponořováním oceánské desky pod jinou litosférickou desku (Marianský příkop)
- kontinentální okraje – oblasti mezi subdukující deskou a pevninou
