Občanská práva

Občanská práva se týkají vztahů občana a státu nebo jiné veřejnoprávní korporace a nejsou přímo vztažena k termínu „občanské právo“ (soukromé právo, jus civile) jako právní disciplíny vedle práva trestního, obchodního a podobně. V tomto rozlišení patří občanská práva do oblasti veřejného práva, neboť vymezují práva občanů vůči státu nebo jiné veřejnoprávní korporaci. V USA i v evropských zemích se v 19. století rozlišovala občanská práva (civil rights) a práva politická, jako je právo volit a být volen, které se přiznávalo jen majetným občanům, bělochům nebo mužům. Toto rozlišení v průběhu 20. století zmizelo a v anglosaském pojetí se dnes obvykle užívá souhrnný pojem Civil and political rights.[1]

V Česku jsou občanská práva přiznána všem státním příslušníkům. Kromě státního občanství má každý občan České republiky též občanství obce svého trvalého pobytu (zákon vytváří protiústavní výjimku u obyvatel vojenských újezdů, kteří obecní občanství nemají) a občanství kraje, k němuž tato obec patří. Občanství v hlavním městě Praze je zároveň krajským i obecním občanstvím. V Praze a v těch statutárních městech, která mají samosprávné městské části nebo obvody, existuje navíc ještě občanství ve vztahu k městské části nebo obvodu.

Občanská práva zaručují občanům určité svobody a tím omezují politickou moc, aby nemohla být zneužívána k zásahům do života občanů. V Česku je zaručuje Listina základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku. Listina rozlišuje:

• základní lidská práva, jako je například právo na život a bezpečí, nedotknutelnost osoby, soukromí a lidské důstojnosti, majetková práva nebo svoboda náboženského vyznání, pobytu a pohybu (Listina, čl. 5-15);
• základní politická práva jako je svoboda projevu, shromažďování a sdružování, právo na informace a právo petiční.
  • pouze občanům patří volební právo, právo zakládat politické strany a být jejich členy nebo právo postavit se na odpor, pokud by byl ohrožen demokratický řád (Listina, čl. 20-23).

Tato práva mohou být omezena pouze zákonem, a to v mezích, které Listina stanovuje.

Pouze občanům se také přiznává právo na ochranu menšin (Listina, čl. 25) a dále některá práva hospodářská a sociální: právo na podporu v nezaměstnanosti (čl. 26,3), ve stáří a při nezpůsobilosti pracovat (Listina, čl. 30) a právo na bezplatnou lékařskou péči a vzdělání (čl. 31 a 33). Tato práva však přesněji vymezují teprve zákony.

Důvodem k dočasnému omezení občanských práv a svobod může být v Česku nouzový stav při živelních katastrofách nebo stav ohrožení státu.

Listina základních práv Evropské unie, která je součástí Lisabonské smlouvy, vymezuje občanská práva v Hlavě V. Jsou to práva volební, právo na řádnou správu a přístup k dokumentům, právo na volný pohyb a pobyt osob a právo na konzulární ochranu.

Všeobecná deklarace lidských práv OSN o občanech ani občanských právech nemluví, stejně jako závazná evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Magna charta (1215)

Občanská práva se vyvinula ze dvou zdrojů. Na jedné straně to byly listiny, jimiž si středověké stavovské sněmy vynutily jistá omezení panovnické moci vůči šlechtě. Jednou z prvních a nejznámějších byla anglická Magna charta libertatum z roku 1215. Na druhé straně to byla práva svobodných měšťanů (francouzsky Droits civiques, německy Bürgerrechte), která se ale udělovala jen těm, kdo měli ve městě nemovitý majetek, platili daně a podíleli se na obraně města. Měšťanské nebo domovské právo bylo dlouho základem pro občanství ve státě, jako je tomu dodnes například ve Švýcarsku. Až do 20. století se i u v českých zemích užíval pojem „státní občan“, aby se tím odlišilo občanství v obci a ve státě.[2]Teprve se zrušením nevolnictví v 18. století se některá práva přiznala všem obyvatelům a v souvislosti s hnutím za lidská práva se okruh „občanů“ začal postupně rozšiřovat. Teprve na začátku 20. století dostali volební právo nemajetní zaměstnanci (všeobecné volební právo) a ještě později (v Československu roku 1920) také ženy.[3] Občanská práva vymezovala Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 v Hlavě V. "Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské".

Současná odborná a politická diskuse se zaměřuje hlavně těmito směry:

• Na rozšíření občanských práv o práva „druhé generace“, zejména sociální práva, a práva „třetí generace“, jako jsou práva kulturní, menšinová a podobně.
• Na odstraňování různých forem diskriminace, například rasové, na základě sexuální orientace nebo kvůli nějakému postižení.
• Na rozšíření pojetí „občana“ nebo aspoň usnadnění získávání občanství, což je otázka zvláště naléhavá vzhledem k velké imigraci.[1]