Guatemalská občanská válka

Jorge Ubico Castaneda

Guatemala jako samostatný stát vznikla v roce 1839 vystoupením z Federativní středoamerické republiky. Od doby nezávislosti jsou dějiny Guatemaly typické politickou nestabilitou a převraty. Nezávislý guatemalský stát pokračoval po celé 19. století v politice vyloučení domorodého obyvatelstva indiánského původu z politického života podobně jako tomu bylo v době španělské koloniální nadvlády. Hluboké společenské nerovnosti a sociální vyloučení jsou považovány za jedny z dlouhodobých příčin vedoucích ke guatemalské občanské válce.[9] Ke konci 19. století začala v Guatemale podnikat společnost United Fruit Company, orientující se především na produkci banánů a popř. dalšího tropického ovoce a z Guatemaly se postupně stávala tzv. banánová republika. Většinu zemědělské půdy v Guatemale vlastnila úzká skupina bohatých rodin, katolické církve a soukromých společností. Sama United Fruit Company vlastnila ve čtyřicátých letech celkem 566 0000 akrů půdy a zaměstnávala kolem 15 000 lidí, což z ní činilo nejen největšího soukromého vlastníka půdy v zemi ale i největšího zaměstnavatele.[10] Společnost dále pomocí subsidií vlastnila International Railways of Central America, čímž bylo v jejím držení celkem 690 mil z celkem 719 mil dlouhé železniční sítě v Guatemale a dávala práci dalším 5 tisíc lidí.[10] Konečně měla také pod kontrolou dva ze tří guatemalských přístavů.[11] Podle P.J. Dosala byla United Fruit Company schopna vybudovat si toto privilegované postavení také díky své schopnosti vytvářet výhodné politické aliance s guatemalskými diktátory jako byli Manuel Estrada Cabrera (1898-1920) a především Jorge Ubico (1931-1944)[10]. Autoritářský režim J. Ubica skončil v roce 1944 tzn. Říjnovou revolucí, kdy série nepokojů a naplánovaných povstání vedla k ustanovení nové vlády vedené Františkem Javierem Aranou, Árbenzem Guzmánem a Jorgem Toriellem. Tato vláda slibovala svobodné volby, ovšem následné protesty dále potírala za pomoci brutální síly.[12] V prosinci 1944 se konaly prezidentský volby, které vyhrál velkým výsledkem Juan José Arévalo. Jím prosazovaná ideologie se nazývá spirituální socialismus, který nebyl v protikladu s kapitalismem. Komunistická strana byla zakázaná.[13] V roce 1945 zakázal odbory u zaměstnavatelů do 500 zaměstnanců. V roce 1947 byl schválen nový zákoník práce, podstatně zlepšující podmínky zaměstnanců.[14] V této době (července až říjen 1944) se ale začali mobilizoval guatemalští plantážní a železniční dělníci a proměňovat nejprve reformní politické hnutí v revoluční frontu, jejímž cílem byla konečná likvidace monopolu United Fruit Company v Guatemale.[15]

V roce 1951 nastoupil do prezidentského úřadu demokraticky zvolený, levicově orientovaný Jacobo Árbenz Guzmán. Parlament schválil jím navrženou pozemkovou reformu, jejíž podstatou bylo znárodnění půdy všem vlastníkům s více než 627 akrů půdy, a všem vlastníkům s 224-672 akry, kteří neobdělávají více než dvě třetiny této půdy. 1 400 000 akrů (570 000) hektarů půda bylo znárodněno a rozdělena mezi více než 100.000 farmářů, vlastníkům měla být nahrazena státními dluhopisy.[16] V roce 1953 potom guatemalská vláda vyvlastnila celkem 400 000 akrů neobdělávané půdy vlastněné United Fruit Company, přičemž stát nabídl společnosti finanční vyrovnání.[17] Podle jiných zdrojů šlo o 234 000 akrů (947 km²) [12] Odškodnení bylo formou dluhopisů ve výši $627 572, přičemž tato společnost požadovala více než dvacetkrát tolik $15 854 849.[18] Ve stejném roce rozhodl nejvyšší soud, že reforma byla protiústavní a zablokoval její další provádění. Parlament v návaznosti na toto rozhodnutí odvolal čtyři soudce tohoto soudu.[12]

Na pozadí Studené války, mocenského soupeření mezi USA a SSSR a také pod dojmem událostí na Kubě byla taková politika chápána jako pokus o zavedení komunismu v oblasti západní hemisféry. V roce 1954 guatemalské opoziční síly s pomocí CIA provedly puč a prezidenta Árbenz Guzmána sesadily. Někteří historii tvrdí, že hlavním motivem byla ochrana zahraničních investic United Fruit Company, jiní došli k závěru, že hlavním motivem byla obava z nastolení komunistického režimu v Guatemale.[16][19][20][21] a ohledně otázky motivu není mezi historiky shoda.

Puč byl realizován v rámci operace CIA s názvem PBSUCCESS a jedním u podnětů k jejímu realizování byla dodávka československých zbraní do Guatemaly[22]. Novým prezidentem se stal představitel vojenské junty Carlos Castillo Armas, který byl po 3 letech vlády v červnu 1957 zavražděn členem své ochranky. Většina následujících vládních kabinetů (až do roku 1986) vznikala v rámci vojenské junty a hlásila se k antikomunismu, za což je podporovaly Spojené státy americké, které si nepřály další komunistický režim (po Kubě, později i Nikaragui) blízko svých hranic.

Pomník obětem války na hřbitově ve městě Rabinal

Podle analýzy Guatemalské komise pro pravdu a smíření zveřejněné v roce 1999[34] má 93 % obětí na svědomí armáda, bezpečnostní složky a eskadry smrti, zatímco povstalci usmrtili 3 % z celkem 200 000 obětí konfliktu;[35] 83 % všech obětí bylo mayského původu.[36] Nejpostiženějšími regiony státu byly El Quiché, Huehuetenango a Alta Verapaz.[37]

I přes závažnost guatemalské občanské války jí dlouho byla věnována jen velmi malá mezinárodní pozornost a publicita. Je prokázáno, že na tom měla výraznou zásluhu vláda USA, obzvláště za administrativy prezidenta Ronalda Reagana. Představitelé USA porušování lidských práv v Guatemale marginalizovali, zamlčovali či dokonce přímo popírali, i když z odtajněných zpráv z tohoto období je zřejmé, že o něm byli obšírně informováni.[38] USA totiž vojenskou diktaturu výrazně podporovaly a mnozí vojáci a členové eskader smrti byli v USA přímo vycvičeni. Prezident Bill Clinton po zveřejnění zprávy komise OSN připustil, že „podporování Guatemaly v tom čase bylo nesprávné“.[39]

Výraznou zásluhu na rozšiřování mezinárodního povědomí o konfliktu v Guatemale má indiánská aktivistka Rigoberta Menchú, která byla v roce 1992 za svoji aktivitu oceněna Nobelovou cenou míru.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Guatemalská občanská válka na Wikimedia Commons