Leknínovité

Leknínovité jsou vytrvalé (pouze výjimečně jednoleté) sladkovodní byliny, kořenící v substrátu na dně. Listy jsou jednoduché, u většiny zástupců dlouze řapíkaté, s čepelí plovoucí na hladině či vynořenou (lekníny, viktorie aj.), řidčeji jsou listy ponořené a krátce řapíkaté (barkleja). Listy vyrůstají střídavě z dlouhého a plazivého nebo krátkého a vzpřímeného, větveného nebo nevětveného oddenku, z něhož vyrůstají adventivní kořeny. Cévní svazky jsou obvykle roztroušené. Čepel listů je celistvá, nečleněná, nejčastěji kopinatá, okrouhlá nebo štítnatá. V řapících a květních stvolech je často přítomno vzduchové pletivo aerenchym. Některé druhy (viktorie, leknínec) mají řapíky a čepele listů zespodu pokryté ostny. V mezibuněčných prostorech a pletivech jsou přítomny mikroskopické, rozvětvené, chlupovité specializované buňky (idioblasty). Květy jsou jednotlivé, dlouze stopkaté a většinou se vynořují nad hladinu, jsou oboupohlavné, pravidelné. Kalich je většinou zelený (žlutě zbarvený u stulíku) a je tvořen 4 až 7 kališními lístky. Koruna je tvořena mnoha volnými lístky a často je nápadná, výjimečně může chybět. Korunní lístky často plynule přecházejí v tyčinky. Tyčinek je mnoho. Gyneceum je tvořeno 5 až mnoha plodolisty, které srůstají s květním lůžkem a tvoří tak druhotně více či méně synkarpní semeník. Semeník může být svrchní (stulík) nebo spodní (leknín, viktorie aj.) a je tvořen mnoha komůrkami které odpovídají jednotlivým plodolistům. Na jeho vrcholu je radiálně rýhovaný bliznový terč. V každém plodolistu je větší počet vajíček. Plodem je mnohasemenná, nepravidelně pukající bobule. Semena mají silný perisperm a tenký endosperm a u některých zástupců (např. leknín) mají míšek.[1][2][3]

• 
  Řez květním stvolem leknínu
• 
  Detail spodní strany listu viktorie Cruzovy
• 
  Ostnité poupě leknínce hrozivého
• 
  Květ stulíku malého (Nuphar pumila)
• 
  Květ viktorie Cruzovy
• 
  Detail středu květu leknínu bílého
• 
  Plod leknínu bílého

Čeleď leknínovité zahrnuje 6 rodů a asi 70 druhů. Leknínovité jsou rozšířena po celém světě od tropů po teplejší oblasti mírného pásu. Převážná většina druhů roste v tropech. Největší rod je leknín (asi 50 druhů), který má také největší areál rozšíření, zahrnující mírný pás i tropy. Rod stulík (Nuphar) zahrnuje asi 10 druhů a je rozšířen v severním mírném pásu s přesahy do Mexika a Karibiku.[1][3] V České republice rostou celkem 4 druhy leknínovitých: leknín bílý (Nymphaea alba), leknín bělostný (N. candida), stulík žlutý (Nuphar lutea) a velmi vzácný stulík malý (N. pumila).[2] V evropské květeně je mimo zmíněných 4 druhů zastoupen ještě leknín posvátný (Nymphaea lotus), který však roste pouze v termálních pramenech v severozápadním Rumunsku.[4]

V České republice jsou 3 druhy leknínovitých chráněny zákonem jako kriticky ohrožené: stulík malý (Nuphar pumila), leknín bílý (Nymphaea alba) a leknín bělostný (N. candida). Stulík žlutý (Nuphar lutea) je veden v kategorii druhy vyžadující další pozornost (C4).[5] V mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh leknínovitých uveden jako ohrožený. Leknín Nymphaea thermarum ze Rwandy je považován za druh v přírodě vyhynulý.[6]

Vonné a často nápadné květy leknínovitých jsou navštěvovány nejrůznějším hmyzem sbírajícím pyl a nektar, nejčastěji brouky, mouchami a včelami. Častá je protogynie (blizny dozrávající dříve než prašníky), zabraňující samoopylení. Květy viktorií a některých leknínů mají na pestících škrobnaté přívěsky poskytující potravu broučím opylovačům. Květy viktorií navíc produkují teplo a silnou ovocnou vůni. Květy se na noc zavírají a často uzavřou i opylovače.[7] Některé druhy leknínovitých mají květy otevřené ve dne, jiné v noci. Květy většinou vydrží 2 až 3 dny a v průběhu vývoje květu mohou měnit barvu.[3]

Plody většiny zástupců s výjimkou stulíku dozrávají pod vodou a po dozrání nepravidelně pukají. Semena jsou na kratší vzdálenosti šířena vodou, na delší pak vodními ptáky, kteří je vyhledávají jako potravu. U stulíku se plody rozpadají na jednoplodolistové díly a díky aerenchymu plavou na hladině. Mnohé druhy se také šíří vegetativně pomocí oddenků, hlízek a podobně.[3][7]

U čeledi leknínovité jsou přítomny charakteristické chinolizidinové alkaloidy, které se nevyskytují u žádných jiných rostlin. Náleží mezi ně např. nymfein z leknínu nebo nufaridin ze stulíku.[2]

Pojetí čeledi leknínovité bylo v různých botanických systémech různé. Cronquist odděloval samostatnou čeleď Barclayaceae, Tachtadžjan dokonce i Nupharaceae (stulíkovité). V systémech APG I a APG II je čeleď leknínovité ponechána nezařazená do řádu v rámci skupiny bazálních dvouděložných a jsou do ní vřazeny i rody čeledi Cabombaceae (Brasenia a Cabomba). V systému APG III z roku 2009 je čeleď leknínovité zařazena spolu s dalšími 2 čeleděmi (Cabombaceae a Hydatellaceae) do řádu leknínotvaré v rámci heterogenní skupiny starých vývojových větví nižších dvouděložných rostlin, nazývané anita group.[7][8][9]

V tradiční taxonomii byly leknínovité často považovány za jakýsi přechodový článek k jednoděložným rostlinám. Sdílejí s nimi např. roztroušené cévní svazky, adventivní kořeny a chybějící kambium v cévních svazcích.[7]

• barkleja (Barclaya)
• leknín (Nymphaea)
• leknínec (Euryale)
• ondinea (Ondinea)
• stulík (Nuphar)
• viktorie (Victoria)[10][11]

Lekníny a stulíky se pěstují v bazénech a vodních nádržích jako okrasné rostliny. V tropech a ve vyhřívaných sklenících botanických zahrad se pěstuje i viktorie.[7] Některé druhy jsou pěstovány jako akvarijní rostliny, zejména barkleja dlouholistá (Barclaya longifolia) a Barclaya motleyi, řidčeji i některé drobnější druhy leknínu a stulíku.[12]

Semena a oddenky různých druhů leknínovitých obsahují škrob a slouží místně jako potrava a krmivo. Jedlá semena má i viktorie. Jedlá semena leknínce hrozivého a některé druhy leknínu jsou využívána v tradiční indické medicíně.[3][13]

Barclaya, Euryale, Nuphar, Nymphaea (včetně Ondinea), Victoria[14]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu leknínovité na Wikimedia Commons