Nunavik

Krajina v Nunaviku

Nunavik leží v severozápadní části poloostrova Labrador na Kanadském štítu, patří k němu i přilehlé ostrovy, z nichž největší jsou Manselův ostrov a Akpatok. Krajinu tvoří převážně rovinatá tundra s permafrostem, na východě se nacházejí Torngatské hory. Hlavními vodními toky jsou Caniapiscau, Nastapoka a Arnaudova řeka, nacházejí se zde impaktní krátery Pingaluit a La Moinerie, vyplněné sladkovodními jezery. Pro ochranu arktické přírody byl zřízen národní park Tursujuq. Žije zde sob polární, los evropský, mrož lední a běluha severní.[1]

Lidské osídlení se nachází pouze na pobřeží Hudsonova zálivu a Ungavského zálivu a je soustředěno do čtrnácti obcí. Vzhledem k tomu, že okolní moře zamrzá na dlouhou dobu, má Nunavik velmi drsné polární a subpolární podnebí, roční průměrné teploty jsou o patnáct stupňů Celsia nižší než na stejné zeměpisné šířce v severní Evropě. Dá se sem dostat pouze letadlem nebo v létě lodí, silnice Trans-taiga končí jižně od hranic regionu.[2] Na poloostrově Ungava se nachází velký niklový důl Raglan Mine, který tvoří základ místní ekonomiky.

Příslušníci dorsetské kultury osídlili pobřeží koncem 1. tisíciletí n. l. Počátkem 19. století vznikly první misie Moravských bratří a obchodní stanice Společnosti Hudsonova zálivu. Do roku 1912 tvořilo území Ungavský distrikt v rámci Severozápadních teritorií, pak bylo připojeno ke Québecu. V roce 1953 zahájila kanadská vláda kontroverzní přesidlovací projekt, kdy Inuitům z Inukjuaku nabídla peníze za přestěhování na ostrovy královny Alžběty: mělo se tím zároveň vyřešit vyčerpání lovišť na Labradoru i opuštěnost dalekého Severu, který v podmínkách studené války získal strategický význam. Osadníci si však v extrémních podmínkách nového bydliště nezvykli a v osmdesátých letech využili nabídky na návrat. V roce 2010 se ministr John Duncan za přesídlení oficiálně omluvil.[3] Zacharias Kunuk natočil o událostech dokumentární film Exile.

V roce 1978 byla uzavřena dohoda, přiznávající domorodcům rozsáhlou samosprávu, v rámci regionu Nord-du-Québec byla vytvořena místní vláda nazvaná Kativik. Inuitští aktivisté požadují vytvoření oficiálního regionu Nunavik, který by měl větší pravomoci v ekonomické oblasti i vlastní křeslo v québeckém parlamentu, referendum konané v roce 2011 však návrh odmítlo.[4] Domorodý výtvarník Thomassie Mangiok navrhl vlajku hypotetického samosprávného teritoria, která přebírá modrobílou kombinaci québecké vlajky a nese stylizované vyobrazení letícího ptáka.[5]

Domorodci v Kangiqsujuaqu (1909)

Více než devadesát procent obyvatel tvoří Inuité, nejpočetnější menšinou jsou Kríové, žijící převážně v obci Whapmagoostui (inuktitutsky Kuujjuarapik), která má proto dvojjazyčnou správu.[6]

• Akulivik
• Aupaluk
• Ipiutaq
• Inukjuak (Port Harrison)
• Ivujivik
• Kangiqsualujjuaq (Port-Nouveau-Québec)
• Kangiqsujuaq
• Kangirsuk
• Killiniq
• Kuujjuaq (Fort Chimo)
• Papiit
• Puvirnituq
• Quaqtaq
• Salluit
• Tasiujaq
• Umiujaq
• Whapmagoostui (Kuujjuarapik, Poste-de-la-Baleine)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nunavik na Wikimedia Commons
• Nunavik: A Land, Its People
• Kativik Regional Government Archivováno 7. 5. 2011 na Wayback Machine
• Société Makivik