Novatianus

Jádro jejich sporu byla praxe pokání. Novacián byl rigorista a požadoval trvalou exkomunikaci odpadlíků. Nechal se vysvětit na biskupa a po své vlastní exkomunikaci založil sektu novacianistů. Ve střetu obou papežů hrál také roli novacianismus: Kornelius přijímal ty, kdo odpadli v době pronásledování, zpět do církve, zatímco Novatian zastával přísnou linii. Novatianovi stoupenci založili „církev čistých“ a křtili znovu ty, kteří k nim přestoupili. Biskupové, kteří se sešli v Římě na synodě roku 251, vyloučili Novatiana z církve. O jeho dalším životě je známo málo; snad zemřel roku 258 (?) mučednickou smrtí.

Byl prvním římským teologem, který svá díla sepisoval v latinském jazyce. Od Tertuliána přebral výraz persona a Syn je tedy druhá osoba, ale není druhým Bohem vedle Otce. Otec je nezplozený a Syn všechno dostává od Otce. Z toho sice vyplývá, že pro Novaciána je Syn v určitém pohledu podřazen Otci, ale zároveň je syn Otci z určitého ohledu roven, neboť Otec, který má Syna věčně v sobě, jej v určitém okamžiku svobodně zplodil. Je-li Syn druhou osobou, pak to rozhodně neruší Boží jednotu, neboť Otec a Syn jsou jedno (Jan 10,30). Zmíněná jednota spočívá na vzájemné lásce, rovnosti, podobnosti, spojení.

Novacián Ducha Svatého nikdy výslovně nedefinuje jako osobu a nikdy o něm přímo netvrdí, že je Bůh. Z vlastností a funkcí, které mu tento autor připisuje, ale není obtížné dospět k závěru, že tento Duch Svatý má božský statut.