Nová věcnost

Nová věcnost se řadí do světové meziválečné avantgardy. Tvůrcem programu v Evropě byl Albert Renger-Patzsch. Ve fotografii nové věcnosti se přestaly používat ušlechtilé tisky, došlo k funkčnímu využívání světla, tonality, ohniskové vzdálenosti a úhlu záběru. Werner Gräff vydal v roce 1929 knihu Přichází nový fotograf (Es kommt der neue Fotograf), kde publikoval typické fotografie nové věcnosti.[1] V Německu byla dále zastoupena umělci jako byli John Heartfield, Karl Blossfeldt, Walter Peterhans, Helmar Lerski a August Sander. V USA se nazývala pojmem americký velkoformátový verismus a zastupovali jej Paul Strand, Edward Weston, Imogen Cunninghamová, Ansel Adams, Walker Evans nebo Aenne Biermann.[2] Tato skupina představovala nový směr, kterým se vydala fotografie v Evropě – tzv. nemanipulovaná fotografie.[3] V Československu zastupoval tento směr Josef Sudek, jehož volná tvorba na přelomu 20. a 30. let splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie, podobné Strandovým nebo Westonovým.[4]

Z fotografů, kteří uskutečňovali principy avantgardního konstruktivismu a nové věcnosti patří například František Čermák, Vladimír Hnízdo, Helmar Lerský, Károly Escher nebo Polák Wladyslaw Bednarczuk.

Fotografové Boris Ignatovič společně s Alexandrem Rodčenkem byli jedněmi z organizátorů a vedoucích skupiny Říjen (Oktjabr). Ve 30. letech se podíleli na propagaci nové věcnosti v Rusku. V kompozici využívali úhlopříčky, dvojexpozice, montáž, koláž, kombinaci s kresbou nebo typografií. Invenční prací s úhlem pohledu, místem snímání a kompozicí dával Rodčenko a jeho příznivci svým snímkům dynamiku, která se ukázala jako účinný způsob tlumočení myšlenky.[5]

• 
  Aenne Biermann: Struny klavíru, 1928

Je obdobný směr, který ovlivnil německou literaturu v letech 1923-1930.[6] Hlavními představiteli byli Egon Erwin Kisch a Alfred Doeblin, kteří našli inspiraci v popisném stylu Jamese Joyce.[7]

Budova Goethovy univerzity z jihu

V architektuře se tento směr nijak samostatně neprojevil, nicméně zastával stejné myšlenky jako měl Bauhaus - kladl funkci nad formu. Krása budovy byla zcela závislá na její funkčnosti a efektivitě.[7]

Tento směr se v hudbě řídí zákony barokní polyfonie. Klade důraz na antiromantický hudební projev, pevnou rozumovou hudební konstrukci, rytmickou motoriku a potlačení citové složky. Ve spojení s tímto stylem se hovoří také o expresionismu a neoklasicismu. Přichází ve dvacátých letech 20. století vedle atonality a revoluční dodekafonie. Protagonistou byl německý skladatel Paul Hindemith.[8]