NR-1

Schéma vnitřního uspořádání ponorky NR-1

Iniciátorem vývoje ponorky NR-1 byl roku 1964 americký admirál Hyman G. Rickover. Přestože fakticky byla především špionážním plavidlem, byla označována jako výzkumná. Důvodem bylo zejména utajení jejích schopností a snadnější získání financí na její nákladnou stavbu a provoz.[2] Vývoj ponorky byl zahájen v 60. letech 20. století.[4] Stavbu provedla loděnice Electric Boat Division společnosti General Dynamics v Grotonu ve státě Connecticut. Stavba byla zahájena 10. června 1967, trup byl na vodu spuštěn 25. ledna 1969 a hotová ponorka byla dne 22. října 1969 předána americkému námořnictvu.[1]

NR-1 vlečená lodí MV Carolyn Chouest

Posádku ponorky tvořily dva důstojníci, tři námořníci a dva vědci.[1] Ponorka nebyla vyzbrojena. Byla vybavena citlivým sonarovým systémem, hydraulickou robotickou rukou pro manipulaci s předměty o hmotnosti až jedné tuny, třemi čtyřpalcovými pozorovacími průzory, kamerovým systémem (16 různých kamer) a externím osvětlením (19× 250 W, 2× 500 W a 8× 1000 W).[3] Maximální hloubka ponoru byla 724 metrů,[1] přičemž zatažitelný podvozek (s pneumatikami Goodyear) plavidlu umožňoval pohyb po mořském dně.[4] Pohonný systém tvořil tlakovodní jaderný reaktor, turbogenerátor o výkonu 100 hp a dva elektromotory, pohánějící dva lodní šrouby.[7] Ponorka dosahovala rychlosti 4,5 uzlu na hladině a 3,5 uzlu pod hladinou.[1] Manévrovací schopnosti zlepšovaly čtyři vrtule v prstencích v trupu (ducted thrusters) – dvě na přídi a dvě na zádi. Ponorka dále měla klasická hloubková kormidla umístěná na věži a směrové kormidlo na zádi.[3]

NR-1 během vlečení na Temži

NR-1 operovala v úzké součinnosti se svou mateřskou lodí MV Carolyn Chouest, která ji také ponořenou odvlékala do operační oblasti.[4] Část misí provedených NR-1 zůstala utajena. Využívána byla i civilními institucemi. V roce 1976 v Atlantiku vyhledala stíhací letoun F-14 Tomcat, který spadl z paluby letadlové lodě s nejméně jednou, tehdy zcela novou, protiletadlovou řízenou střelou dlouhého dosahu Phoenix v podvěsu.[8] V roce 1986 se podílela na hledání trosek raketoplánu Challenger a část jich vyzvedla. V roce 1994 nalezla a vyzvedla části havarovaného stíhacího letounu F-15 Eagle amerického letectva.[9] V roce 1995 Robert Ballard použil NR-1 k prozkoumání vraku pasažérské lodě Britannic, která se za první světové války potopila na mině.[10] V roce 1997 společně s dálkově ovládanou miniponorkou Jason vyhledávala a zkoumala vraky lodí, které zajišťovaly dopravu mezi starověkým Římem a Kartágem. NR-1 přitom ve velkých hloubkách nalezla pět dosud neznámých vraků. Během průzkumu norských fjordů a přístavů NR-1 během 12 hodin nalezla 26 lodních vraků, včetně americké ponorky třídy O USS O-12 (SS-73).[9]

V roce 1999 se podílela na hledání trosek zříceného Boeingu 767 letu EgyptAir 990.[5] V roce 2002 prozkoumala vrak obrněnce USS Monitor a trosky vzducholodě USS Akron (ZRS-4). Během svého posledního nasazení v roce 2008 NR-1 neúspěšně hledala vrak USS Bonhomme Richard, která byla roku 1779 potopena britským námořnictvem v bitvě u Flamborough Head.[9]

NR-1 u své mateřské lodě MV Carolyn Chouest

Slavnostní ukončení služby ponorky proběhlo 21. listopadu 2008 na ponorkové základně v New London ve státě Connecticut.[3] V prosinci 2009 byla vyřazená ponorka přesunuta do loděnice Portsmouth Naval Shipyard v Kittery ve státě Maine, kde byla deaktivována. Poté byly části ponorky vystaveny v Submarine Force Library and Museum v Grotonu (to vystavuje i první jadernou ponorku USS Nautilus).[1]

Řídící centrum ponorky NR-1 bylo 8. května 2018 předáno US Naval Undersea Museum v Keyportu ve státě Washington.[11]