Nó

Nó či Nógaku (能 Nō) je klasické japonské hudební drama, které je provozováno již od 14. století. Název je odvozen z čínsko-japonského slova dovednost nebo talent.[zdroj?] Postavy hrají s maskami a ženské i mužské role hrají muži. Obsahuje historické mýty, tradice a také staré příběhy. Drama Nó je převážně vážná dramatická forma, která kombinuje drama, hudbu a tanec do esteticky velmi bohatého celku. Divadlo Nó má své vlastní nástroje a techniky, které se často dědily. Drama Nó bylo podporováno klany, aristokracií, vládou, a zvláště armádou, mnoho vojenských velitelů vlastní divadelní společnost.

Představení ve svatyni Icukušima
Okina hónó

Kjógen je komický protipól dramatu Nó. Více používá dialogu a méně již hudby, ale hudebníci Nó se někdy objevují také v divadle Kjógen.

Kjógen a Nó jsou silně spjatá divadla. Bez sebe se takřka neobejdou. V divadle Nó se objevuje v mezi ději Aikjógen (kjógenovský herec), který divadlo jednak oživuje a vypráví příběh v jazyce divákům blízkým, aby děj pochopili, jelikož divadlo Nó používá jazyk z 12. století.

Historie

Divadlo bylo velmi oblíbené u obyčejného lidu i u aristokracie. Bylo ovlivněno formou Kabuki a Butoh. Během éry Meidži se rozdělilo na několik druhů. Podle jedné z verzí mělo vzniknout v roce 1375 ve svatyni Kasuge blízko posvátného místa Nara.

Postavy
Scéna Nó. Střed: šite; napravo: waki; poté džiutai (chorus); střed: čtyři hajaši-kata (hudebníci); zleva: dva kóken.

Herci divadla Nó: šite, waki, kjógen a hajaši.

  • šite nejběžnější role
    • Šite hlavní herec. Většinou představuje prvního člověka, ducha maešite později nočišite
    • Šitezure společníci hlavního hrdiny - šiteho
  • waki protipól hlavní postavy šiteho
  • wakizure wakiho společnost
  • kjógen či aikjógen, mezihry - kjógenovský herec převypravující dění ve hře srozumitelným jazykem.
  • hajaši hudebníci: používají nástroje jako flétna, tři druhy bubínků: okawa, kocuzumi a taiko
  • džiutai chorus, šest až osm lidí
  • kóken většinou tři lidé
  • cure doprovod šite


Typické u divadla Nó, že je délka hereckých výstupů omezená a trvá od 30 do 120 minut. Většinou jsou herci muži. Ženy hrají v menších neoficiálních divadlech. Ale ve velkých městech hrají pouze muži.

Hry

V současnosti je zhruba 250 her tohoto divadla. Avšak 3000 známých názvů, spoustu z nich se snaží zrekonstruovat.

Naladění
  • Mugen nó svět duchů, fantazie, božstev.
  • Genzai nó každodennost, běžný den.

Druhy
  • Geki nó drama
  • Furjú nó většinou tanec, estetické hledisko
  • Okina (nebo také Kamiuta) spojuje tanec s šintoismus a rituály. Většinou zahajuje různé festivaly.

Výrazové prvky

Obsahuje prvky, které v sobě nese buddhismus a šintoismus také zahrnuje úsporný výrazový minimalismus.

Scéna
Nejstarší scéna divadla Nó Mijadžima
1:hašigakari. 2:kjógen 3:scéna 4:bubínek paličky 5:bubínek úder 6:bubínek na rameni 7:flétna 8:chorus. 9:waki 10:waki 11:šite 12:šite-bašira. 13:mecuke-bašira. 14:waki-bašira. 15:fue-bašira.

Malba je na scéně pouze kagami-ita, malba stromů na pozadí (většinou borovice) a šintoistická svatyně Kasuga na posvátném místě Nara.

Hašigakari, úzký můstek, kterým přicházejí na jeviště herci. Podobně jako hanamiči v kabuki.

Každá scéna má na stropě hák pro upevnění zvonu dódžódži.

Kostým

Kostým je stylizovaný a symbolický. Hlavní hrdina šite má kostým lehce extravagantní, méně nákladný má jeho doprovod cure, a doprovod protivníka wakizure,. Hudebníci a chorus nosí moncuki kimono.

Maska
maska "sokola" jedná se o tři záběry stejné masky jen pod jiným úhlem, herec masku během představení nakláněl.
"Ko-jo" (muž), masku, ve sbírce Muzea dětské Indianapolis

Maska v divadle Nó se nazývá omote; je vyrobena z hlíny, laku, papíru, dřeva, textilu.

Většinou je maskou vybavena postava šite, hlavní hrdina, také jiné postavy cure a ženy užívají na jevišti masku. Maska znázorňuje typy postav jako žena, božstvo, kněz, démon, zvíře. Také často mládí a stáří. Maska se používá i pro znázornění běhu času, herec ve třiceti, čtyřiceti a padesáti letech. Protivník šiteho waki je bez masky. Také maska předstírá emoce jako strach nebo smutek.

Hra a hudba
Hajaši-kata (Nó hudebníci). Zleva doprava: taiko bubínek s paličkami, ócuzumi bubínek, na který se hraje dlaní , kocuzumi (ramenní bubínek), flétna.

Nó tvoří chorus a hajaši hudebníci. Hudebníci jsou nazýváni "hajaši-kata". Tři bubeníci: šime-daikó,ócuzumi a kocuzumi a flétnista je šinobue.

Herci

V Japonsku je nyní asi 1500 profesionálních herců divadla Nó, ale věnuje se mu také spousta lidí na amatérské úrovni. V minulosti herci bývali muži. V současnosti i ženy, většinou dcery již zavedených herců. Některé školy:

  • Kanze
  • Hóšó
  • Komparu
  • Kita
  • Kongó

Každou školu vede rodina zvaná jako sóke, a hlavou je iemoto, každá rodina upravuje písně, či píše nové hry, uchovává a rozšiřuje tradici divadla Nó.

Realizátoři divadla Nó na Západě


Skladatelé

Poezie

Terminologie

terminologie pochází od tvůrců Zeami a Zenčiku.

  • Hana květina, krása, mládí
  • Júgen hloubka, transcendence
  • Kokoro nebo shin srdce, mysl
  • Rójaku závěr
  • Myó šarm
  • Monomane napodobení
  • Kabu-isšin "píseň srdce" spojení srdce a mysli

Odkazy

Související články

Literatura
  • James R. Brandon (editor). "Nō and kyōgen in the contemporary world." (foreword by Ricardo D. Trimillos) Honolulu : University of Hawaiʻi Press. 1997.
  • Karen Brazell. Traditional Japanese Theater: An Anthology of Plays. New York: Columbia University Press. 1998.
  • Benito Ortolani. The Japanese Theatre: From Shamanistic Ritual to Contemporary Pluralism. Princeton: Princeton University Press. 1990.
  • Royall Tyler (ed. & trans.). Japanese Nō Dramas. London: Penguin Books. 1992 ISBN 0-14-044539-0

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.