Následování Krista

Spis se dělí na čtyři knihy. První z nich, „Užitečné rady k duchovnímu životu“, začíná úvahou o pasáži z Janova evangelia: „Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě.“ (J 8, 12 (Kral, ČEP)) a radí k rozjímání o učení i o způsobu života Ježíše Krista. Převážná většina první knihy se pak zabývá odmítáním falešných hodnot: rozkošnictví, nadřízeného postavení, povrchního přátelství, ale i vyhledávání vědomostí, pokud nejsou spojeny s praktickou ctností. Učí zaměřovat celý život výhradně na Boha, který je jediným dobrem, a pokušení pojímat jako příležitost k osvědčení ctnosti. Člověk má vést život v samotě, pokoře a uvědomování si své slabosti. Významnou úlohu v takovém životě hraje vědomí pomíjivosti a rozjímání o smrti.

Druhá kniha, nadepsaná „Pokyny pro vnitřní život“, pokračuje v námětu první knihy – život oproštěný od světského je třeba naplnit Kristem, který je jediným dobrem a jediným cílem lidského života. Jedinou radostí člověka má být láska k Bohu, pro kterou se člověk vzdává sebe sama a „nese svůj kříž“ (srov. Lk 9, 23 (Kral, ČEP)). Pro Boha má člověk trpělivě a radostně snášet všechno utrpení. Nemá však očekávat, že ho Bůh na tomto světě bude odměňovat nějakou zvláštní milostí, protože tento svět je určen k práci, ne k odměně.

Třetí, nejdelší kniha, rekapituluje a rozvíjí témata prvních dvou ve formě dialogu mezi Kristem a „věrnou duší“. Obsahuje celou řadu modliteb a konkrétních rad pro duchovní život. Čtvrtá kniha obdobnou formou pojednává o eucharistii – ústředním tématem je to, že nehodnost člověka přijmout eucharistii by ho od ní neměla odrazovat, pokud přijímá pokorně a s kajícností. Proti obvyklé středověké tendenci[1] propaguje co nejčastější přijímání.

Jde o jednu z nejrozšířenějších a nejpřekládanějších křesťanských knih - ze středověku se dochovalo asi 750 rukopisů, tiskem kniha vyšla poprvé v roce 1471 či 1472 v Augsburgu a ještě před rokem 1500 více než stokrát,[2][3] česky poprvé v roce 1498 a od té doby nesčíslněkrát, naposledy v roce 2001 v nakl. Cesta, českou kuriozitou je veršovaná parafráze mons. Vladimíra Šťastného z roku 1902.

Následování Krista mělo velký vliv na křesťanskou zbožnost, velmi si jej cenili např. sv. Ignác z Loyoly, sv. Terezie z Lisieux, Thomas Merton, ale i hinduistický filosof Svámí Vivékánanda, který knihu přeložil do bengálštiny a nacházel paralely mezi ní a Bhagavadgítou.[4]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Následování Krista na Wikimedia Commons
• Latinský originál
• Starší český překlad F. Poimona
• Slovenský překlad online