Obchodní centrum

Specializované prodejny se vyznačují konkrétním zacílením. Jejich sortimentem se dá popsat jako úzký a hluboký zaměřující se na vybrané sortimentní skupiny a podskupiny. Zpravidla se tyto prodejny zaměřují na oblast nepotravin. Cenová úroveň se většinou pohybuje mezi vyššími. V těchto prodejnách můžeme nalézt jak rychloobrátkové zboží, tak i zboží s nižší frekvencí poptávky. Tyto prodejny se vyznačují vysokým stupněm a rozsahem poskytovaných doprovodných služeb. Personál by měl mít odborné znalosti. Typickým místem působnosti mohou být městská centra, nákupní centra a lokality s vyšším množstvím potenciálních zákazníků.[3]

Jde o vyšší stupeň výše popsané kategorie. Sortiment je užší a hlubší. Orientují se na dílčí sortimentní skupiny, podskupiny či určité druhy. Zaměřují se na oblast nepotravin. Rozsah služeb je v těchto prodejnách nadstandardní. Cenová úroveň je vysoká. Tyto prodejny mají vyšší režijní náklady právě z důvodu kvalitního servisu, služeb a atraktivnosti umístění jednotek. Typickým místem působnosti jsou městská centra, nákupní střediska a jiné.[3]

Jde o opačný typ než předchozí kategorie. Sortiment je široký a mělký. Jde většinou o zboží běžné denní potřeby, jako jsou potraviny i nepotraviny. Velikost doprovodných služeb je nízká. Odbornost obsluhy nebývá vysoká. Tyto prodejny lze nalézt na venkově nebo jiných místech s nižší hustotou osídlení a malou frekvencí poptávky. Cenová úroveň zde bývá vyšší. Relativní podíl režijních nákladů je vysoký. Často může jít i o službu podporovanou nebo dotovanou místní samosprávou.[3]

Za tyto prodejní jednotky jsou označovány prodejny s prodejní plochou cca 200–400 m², které nabízejí většinou také základní druhy nepotravinářského zboží denní potřeby. Jsou umísťovány blízko zákazníkovi na místa, jako jsou sídlištní oblasti, střediskové vesnice, komunikační cesty a další místa s vysokou frekvencí pohybu lidí. V dnešní době lze tyto prodejny najít především na nádražích, letištích, podchodech, součásti čerpacích stanic apod.[3]

Jde o velkokapacitní prodejnu s plným sortimentem potravin a základními druhy nepotravinářského zboží. Forma prodeje je samoobslužná. Dolní hranice prodejní plochy pro supermarkety je 400 m². Horní hranice je 2 500 m². Nejčastěji můžeme vidět supermarkety s prodejní plochou okolo 1 500 m². Počet druhů zboží se pohybuje mezi 5 000 a 10 000 položkami. Většinu tvoří potraviny. Nepotraviny jsou doplňkový segment. Supermarkety se vyskytují na okrajích měst, v regionálních nákupních centrech nebo jako součást obchodních domů. Jejich oblíbenost je vysoká.[3]

Hypermarkety jsou typickou formou obchodní jednotky v globalizovaném světě. Vyvinuly se ze supermarketů a jsou jejich jakousi nástavbou. Vyjadřují akcent společnosti na konzumní hodnoty. Reflektují požadavky na bohatost výběru a nákupu na jednom místě za přijatelné ceny. Jsou ideálním místem pro realizaci velkých týdenních nákupů. V hypermarketech lze nalézt až 50 000 položek. Dolní hranice prodejní plochy činí 2 500 m² a horní hranice 20 000 m². Větší zastoupení má nepotravinářské zboží, avšak podnětem k nákupu většiny zákazníků jsou potraviny.[3]

Tyto obchodní jednotky disponují značně hlubokým a širokým sortimentem zboží. Jejich heslem je nakoupit vše pod jednou střechou. Počet nabízených druhů je vyšší než u hypermarketů. Pohybuje se kolem 200 000 položek. Takové domy jsou obvykle situovány v centrech měst nebo regionálních nákupních centrech a obchodních či komerčních zónách. Jsou formou podnikání s nejširší a nejucelenějším sortimentem. Prodejní plocha se pohybuje mezi 5 000 – 20 000 m².[3]

Mají výrazně užší sortiment oproti plnosortimentním obchodním domům. Orientují se jen na určitý segment trhu. Sortiment je však značně hluboký. Častý je sortiment odívání a zboží pro volný čas. Minimální prodejní plocha se pohybuje okolo 1 500 m². Jsou situovány v místech jako plnosortimentní obchodní domy. Cenová úroveň bývá vyšší.[3]

Představují koncentrovanou formu nabídky velmi širokého a hlubokého sortimentu nepotravinářského i potravinářského. Detailní popis nákupního centra bude uveden dále v práci.[3]

Specializují se na sortiment vybraných větších ucelených segmentů specializovaného zboží. Je kladen důraz na zboží s rychlou obrátkou. Prodejny jsou řešeny halově s nižším počtem pracovníků a služeb. Preferuje se samoobslužný prodej. Jde převážně o prodej nábytku, domácích potřeb, sportovních potřeb, elektra, zahrádkářských potřeb apod.[3]

Podstatou a filosofií je akcent na cenovou konkurenci, tedy dosažení extrémně nízkých cen. Usilují o minimalizace provozních nákladů. Jde o tzv. „core business“, tedy obchod v tom nejužším pojetí. Typickým příkladem je prodejna Makro.[3]

První centra jsme v USA mohli objevit již na začátku minulého století, kdy byly na předměstích některých měst řady prodejen s pěší ulicí a prodejny byly pronajímány obchodníkům. Nákupní centra v pravém slova smyslu vznikla však až po 2. světové válce.

Tab.1 : Vývoj nákupních center v USA[1]

Kvalitativně nový rozvoj začal v 50. letech 20. století. Mezi první velká nákupní centra v USA patřilo například nákupní centrum Northgate v Seattlu, Northland nebo Southdale v Minneapolis. Tyto nákupní centra byla situována především v centrech měst.

V sedmdesátých letech se likvidují negativní důsledky výstavby center ve středech měst.

V osmdesátých letech se pokračuje v tendenci rozvíjení vybavenosti v centrech měst. Klade se důraz na architektonické ztvárnění, posílení veřejné dopravy a vzájemné skloubení nových a starých staveb. Dobrým příkladem je centrum Horton Plaza San Diego nebo Harborplace Baltimore.

Konec 80. let přináší rozvoj generace mamutích regionálních center, jež byly umisťovány na okraje měst v rámci městských aglomerací s názvem Mega Mall. Nová obchodní centra se nazývají Mall a ne Centre. Jako příklad lze uvést West Edmonton Mall nebo Mall of America v Bloomingtonu v Minnesotě.[1]

Rozvoj velkých nákupních center v Evropě lze obecně charakterizovat odstupem zhruba 10 let za vývojem v USA. Vývojové tendence jsou podobné až na to, že v Evropě nikdy nedošlo k vylidnění a devastace center měst, ani k rozsáhlé výstavbě nákupních center na zelené louce mimo městské oblasti.

K pozitivním rysům evropských center je třeba přičíst i skutečnost, že většina z nich vnikla postupně. Vznikali ve dvou až třech etapách ve vazbě na stoupající koupěschopnost obyvatel. Na vzdory zpoždění za americkým vývojem je třeba hledat vzory pro velká nákupní centra právě v Evropě. Za nejstarší vzor je považován Palais Royal, který byl v roce 1784 přestavěn na obchodní a společenské centrum. Tato pětipatrová budova poblíž Louvru obsahovala prodejny, kluby, restaurace, hudební salony, divadlo, muzeum voskových figurín, turecké lázně a dva malé hotely. V polovině 19. století přicházejí pařížské obchodní domy, které byly svého času vzorem pro celý svět. Konec století je znám příchodem pasáží a hal s obchody a skleněnou střechou, které jsou známé nejen v Paříži a Bruselu, ale i v Miláně a Neapoli. Evropě se mohla poučit z pozitivních ale i negativních poznatků z rozvoje v USA. 

V roce 1967 byla v Bruselu založena Mezinárodní organizace Obchod a výstavba měst, která stanovuje zásady racionálního vývoje nákupních center v Evropě. Ve stejné době prožívá Evropa první rozsáhlou vlnu výstavby regionálních nákupních center na zelené louce. Nákupní centra se však vystavují také na předměstí i v centru měst, což je specifikum Evropy.

Regionální nákupní centrum jako nový prvek maloobchodní sítě můžeme definovat jako architektonický jednotný soubor komerčních zařízení, naplánovaný, postavený, vlastněný a spravovaný jako celek. Jeho umístění, velikost a druh provozoven, které jej tvoří, závisí na spádové oblasti, jíž centrum slouží. Součástí jednotky jsou parkovací plochy, odpovídající typu a celkové velikosti soustředěných provozoven.[1]

Regionální nákupní centra přišly do České republiky pro nákladnost výstavby s určitým zpožděním. První velké nákupní centrum je v Praze od roku 1998 Centrum Černý Most s celkovou využitelnou plochou přes 100 000 m². Zrychlení nové výstavby nastalo začátkem tohoto století. V roce 2005 jich bylo již 200 s plochou nad 5 000 m². Kromě klasického vymezení nákupního centra se používají i tyto názvy: 

• nákupní zóna – místní soustředění velkých prodejen, včetně nákupní pasáže, či nákupního centra
• nákupní pasáž – je to soustředění prodejen se společnou pěší komunikací 
• factory outlet centrum – prodejny výrobců 

Typickou právní formou obchodního nebo nákupního centra je společnost s ručením omezeným. V České republice je v nákupních centrech obvykle poměr ploch 80 % prodejní plocha, 10 % gastronomie, 10 % služby.

Ve velkých nákupních centrech jsou multikina, časté jsou také různé druhy zábavy pro děti i dospělé. Poblíž nákupních center jsou také čerpací stanice pohonných hmot, bankomaty, restaurace rychlého občerstvení a samozřejmostí je dobrá dostupnost autem i městskou hromadnou dopravou. Zákazníci oceňují komplexnost nákupu i služeb. Poslední dobou nečekaně rychlých tempem rostly nákupní střediska v centrech měst. Mezi největší nákupní centra s prodejní plochou nad 35000 m² patří: Centrum Černý Most (Praha), Avion Shopping Park (Ostrava), Fórum Nová Karolina (Ostrava), Centrum Chodov (Praha, od roku 2019 Westfield Chodov), Olympia (Brno), Galerie Šantovka (Olomouc), Obchodní centrum Letňany (Praha).[1]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Shopping mall na anglické Wikipedii, Centrum handlowe na polské Wikipedii a Winkelcentrum na nizozemské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu obchodní centrum na Wikimedia Commons