Železniční stanice

Železniční stanice je dopravna s kolejovým rozvětvením určená pro řízení sledu vlaků, odbavování cestujících a (nebo) nákladu. Je vybavena výpravní budovou s dopravní kanceláří a odbavovacími prostory pro cestující. Každá železniční stanice je označena jedinečným šestimístným evidenčním číslem stanice. Obvod železniční stanice je ohraničen vjezdovými návěstidly. Tato návěstidla jsou umístěna minimálně 50 m před krajní výhybkou. Ostatní místa určená k nástupu a výstupu cestujících, která nemají rozvětvení (a tedy ani výhybky), nazýváme železničními zastávkami.[1]

Staniční budova v Příbrami

Termín stanice je v železniční dopravě přibližně synonymní s pojmem nádraží. Ten sice není zaveden Zákonem o dráhách, ale je užíván v některých dalších právních nebo technických předpisech i v oficiálních názvech některých stanic (například Praha hlavní nádraží). Slovem nádraží se označují i dopravny bez osobního provozu (nákladová nádraží, odstavná nádraží, seřaďovací nádraží). V době výstavby prvních parostrojních železnic se pro nádraží standardně používal termín „dražiště“, alternativně „dražen“, „dražín“,[2] „drážeň“,[3] „dráhov“[4] či „drahov“, též „kolejní dvůr“ (podle polštiny, tento tvar použil kolem roku 1846 v dopise F. L. Čelakovský), „drážní dvůr“, „kolejiště“, „drážní stanoviště“. Za autora slova „nádraží“, utvořeného podle vzorů návsí, náměstí, František Bílý roku 1915 v ediční poznámce k dopisu F. L. Čelakovského označil buditele, spisovatele a překladatele Františka Bohumila Tomsu († 1857).[5]

Na speciální železniční dráze (metro) se stanice nazývají všechny dopravny, i ty bez kolejového rozvětvení.

V České republice vyhláška č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, v úvodu zavádí slovo stanice jako legislativní zkratku označující stanice i zastávky. Proto se v textech týkajících se přepravních vztahů (smluvních přepravních podmínkách, tarifech a různých informačních materiálech) slovy stanice nebo nádraží označují i zastávky; obdobně je tomu například v místních názvech (názvy ulic, názvy zastávek městské hromadné dopravy) či při označování míst na turistických směrovkách.

Koleje ve stanici
Zhlaví úvraťové železniční stanice Liteň

Koleje v železniční stanici jsou:

  • záhlaví – kolej mezi vjezdovým návěstidlem a krajní výhybkou,
  • zhlaví – úsek, na kterém se nacházejí výhybky a který navazuje na staniční koleje a záhlaví (pokud nejde o střední zhlaví; to pak navazuje z obou stran na staniční koleje),
  • dopravní – na dopravní kolej nebo z ní je možné postavit vlakovou cestu, tj. je z ní resp. na ni možno uskutečnit vjezdy, průjezdy a odjezdy vlaků,
    • hlavní – pokračování kolejí širé trati
    • předjízdné – zpravidla pro zastavování vlaků určených k odbavování cestujících
  • manipulační – pro manipulaci s posunovými díly (posun), např. výtažná kolej,
  • koleje pro zvláštní určení (např. záchytné, odvratné).

Osová vzdálenost dopravních kolejí normálního rozchodu je nejméně 5 m.

Značení kolejí v Česku

Staniční koleje se označují pořadovými čísly. Hlavní kolej je označena číslem 1, popř. jde-li o stanici na dvoukolejné trati, pak mají hlavní koleje čísla 1 a 2, u tříkolejných tratí se prostřední kolej očísluje nulou. Další staniční koleje vlevo, pokud se díváme ve směru od začátku trati k jejímu konci (lichý směr), se označují lichými čísly (tedy 3, 5, 7 atd.), vpravo se pak použijí čísla sudá (2, 4, 6 atd.) Čísla se mohou dále rozšiřovat písmeny (1a apod.), což se používá při označení kolejí navazujících, nebo desítkovými, popř. stovkovými sériemi kolejí (41, 91, 101, 401 aj.). [6][7]

Pro cestující se obvykle užívá v hlášení staničního rozhlasu prosté číslování kolejí podle jejich pořadí směrem od staniční budovy.[7] Toto číslování může být výjimečně použito i pro služební účely, tedy v rozporu s předchozím odstavcem, například v případě tzv. hlavových nádraží, kdy není jasné, která z tratí je významnější.[6]

Traťové koleje se číslují podle umístění vzhledem k začátku a konci trati zleva doprava, při tříkolejné trati je prostřední kolej zpravidla nultá. Koleje staniční navazují číselně na koleje traťové, takže první traťová kolej přechází u vjezdového návěstidla v první staniční kolej, druhá traťová ve druhou staniční atd.[8]

Rozlišení podle umístění na trati

Stanice mohou být:

Podle umístění na trati a rozsahu provozní práce

  • výchozí / koncové
  • mezilehlé
  • odbočné – do stanice je zaústěna odbočná trať. Z hlavní na odbočnou trať přecházejí obvykle celé vlaky.
  • přípojné – do stanice je zaústěna přípojná trať. Je-li možný přejezd z hlavní trati na trať přípojnou, je využit pouze pro přechod jednotlivých vozů nebo skupin vozů. Vlaky z přípojné trati zde zpravidla končí nebo začínají.
  • křižovatkové
  • uzlové
  • styčné – tratě nejsou propojeny kolejovým systémem, umožňují však přestup na jiný spoj a překládku materiálu (např. úzkorochodné a normálněrozchodné tratě)

Rozlišení podle povahy

Železniční stanice rozlišujeme na:

  • osobní
  • nákladní
  • smíšené

Rozlišení podle přístupu k nástupištím
Nástupiště smíchovského nádraží z Radlické lávky

Podle přístupu k nástupištím:

  • s úrovňovým přístupem
  • poloperonizované (podchod k nástupištím za hlavními kolejemi, bližší nástupiště jsou přístupná úrovňově)
  • plně peronizované (všechna nástupiště jsou přístupná mimoúrovňově)

Rozlišení podle uspořádání kolejiště
  • hlavové stanice – vlaky mohou odjíždět jen do směru, ze kterého přijely
  • průjezdné stanice – vlaky mohou odjíždět oběma směry
  • smíšené stanice

Reference
  1. § 21 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah.
  2. Střípky z Toulek, web Historie železnic, text nedatován, citováno z 11. dílu knihy Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí
  3. drážeň, Česko-německý slovník Fr. Št. Kotta
  4. dráhov, Česko-německý slovník Fr. Št. Kotta
  5. „Korespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského – svazek III“, vydal František Bílý v Praze nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovenost a umění, 1915, v edici Sbírka pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, skupina druhá, číslo 21
  6. SŽDC D1 - Dopravní a návěstní předpis. Praha: Správa železniční dopravní cesty, 2013. Kapitola čl. 401-402.
  7. BINKO, Marek. Orientační systém nástupišť [online]. 2012-11-15. Dostupné online.
  8. ŠŽDC D1 - Dopravní a návěstní předpis. Praha: Správa železniční dopravní cesty, 2013. Kapitola čl. 414.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.