Mudrci a bloudi

Před soudem krále Šalamouna se odehrává slavná scéna: dvě ženy se přou o to, které z ních patří novorozený chlapec. Šalamoun se zvedá a rozhoduje, že rozetne dítě vedví, aby každá z matek dostala polovinu. Jedna z žen se zděsí a prosí, aby nechal dítě té druhé, jen aby chlapci neubližoval; ta je ta pravá matka. Přítomný lid chválí královu moudrost. Jenže ta selhává, když mu další, zcela malicherný spor přednesou jiné dvě ženy (dokonce jeho vlastní). Šalamoun rozhodnout nechce a nedokáže a obě ženy propouští bez rozsudku. To se však přítomným nelíbí a po straně si vykládají, že král je slaboch.

Zklamaný Šalamoun upadá do pesimistických úvah o bezmoci králů a celkové marnosti světa. Mimo jiné přemýšlí o tom, že má plný harém žen, ale k čemu je mu to platné, když krásná Šulamít – jediná, o kterou stojí – jeho lásku neopětuje. Tu si povšimne dvou ptáků za oknem, samečka a samičky. Sameček se před samičkou vychloubá a furiantsky vyhrožuje králi, že zničí jeho i jeho říši. Neví však, co ví každý čtenář Bible – totiž že Šalomoun rozumí ptačí řeči. Král, obávaje se ptačí věštby, pošle na ptáka své stráže a ty ho chytí a předvedou. Šalamoun se ho vyptává, odkud má takovou moc, jakou se chlubí. Zajatec se přiznává, že žádnou moc nemá: to jen chtěl zaimponovat své ženě, která mu prokazovala málo úcty. Ale tím, že se nechal chytit, teď u ní určitě přišel o zbytek respektu… Král s ním cítí mužskou sounáležitost, sám ví, jak je těžké získat u manželek autoritu. Proto ptákovi pomůže: tak, aby to jeho družka oknem viděla, klekne si před ptačím samečkem a úpěnlivě ho prosí o milost pro sebe a své království. Pták mu ji velkomyslně dává a se svou ohromenou samičkou odlétá.

Jenže Šalamounovo jednání zahlédli i někteří dvořané a vážnost krále tím v jejich očích dále utrpěla. A co víc, scénu viděla i Šalamounova favoritka Šulamít, jejíž úctu by si král nejvíce přál získat. Ale Šulamít na rozdíl od dvořanů právě v králově pokoře – k níž ho přiměl ne strach, ale láska – poznává jeho velikost. A šťastný Šalamoun obejme svou nejmilejší ženu a začíná své slavné vyznání lásky…

Ještě před ránem vstupuje do města kejklíř; oslovuje hvězdičky na nebi. Svítá a chystá se slavnostní pouť, dívky zdobí v kostele oltář a kejklíř se těší, že si při té příležitosti něco vydělá. Ale jeho kousky se mu nechtějí dařit, obecenstvu se nelíbí, děvčata (z nichž jedna se mu zvlášť líbí) ho odmítají a ostatní komedianti vedení Principálem jej vyženou, protože jim svým neumětelstvím kazí představení. Přicházejí mnichové zpívat zbožné litanie a jeden z nich kejklíře dobrotivě vyzve, aby zpíval s nimi. Kejklíř se nadšeně přidá, ale neumí latinské texty, a proto si slova domýšlí podle svého. To ovšem mnichové dlouho nevydrží a neznaboha rovněž vykáží.

Nešťastník se uchýlí do kostela, a protože nikdo o jeho umění nestojí, začne předvádět své kousky soše Panny Marie na oltáři. A Panna Marie se nejprve začne usmívat, pak sestoupí z oltáře, zatančí si s ním jeho tanec, pak se vrátí na oltář a opět zkamení. Mniši viděli konec této scény, považují ji však za ďábelské pokušení a křižujíce se kejklíře vyhánějí se slovy „apage Satanas!“ Ale kejklíř už není smutný, ví, jaké milosti se mu dostalo, a přijde jistě zpět Panence Marii zatančit a zazpívat. Mnichové a lid spojují své hlasy v modlitběAve Maria.

V hospodě českého městečka za časů císaře Františka Josefa začíná schůze místního sboru dobrovolných hasičů. Předseda čte prezenční listinu a se zármutkem zjišťuje nepřítomnost mladého hasiče Bohumila [v pozdější verzi: Vendelína], jehož absence jsou již znepokojivé. Za bouřlivé debaty členů spolku však Bohumil dorazí s vlastnoručně sestrojeným vynálezem, jakousi obrovskou a podivnou stříkačkou, která má chrlit vodu přímo z místního rybníčku, aniž by bylo třeba pumpovat. Ale když ji chce Bohumil předvést, stroj ne a ne fungovat. Kolegové hasiči se mu jmou pomáhat dobrou radou i rukama, neohlížejíce se na to, že si zašpiní své „schůzovní“ obleky, ale jejich i Bohumilovo úsilí je bezvýsledné. Schůze se vrací k dennímu pořadu, jen Bohumil sedí smutně u rybníčku.

Do mladého a švarného hasiče se však zamilovala rusalka obývající rybníček a nyní mu chce pomoci kouzlem. Stoupne si doprostřed rybníčku a na její pokyn ze stříkačky tryská mohutný proud vody. Hasiči to vidí a jsou nadšeni. Oslavy dosáhnou vrcholu, když vdova po patronu spolku, baronka von Kozelski, obřadně vyznamenává důmyslného požárníka zlatou helmou po svém nebohém manželovi.

Hasiči odcházejí pokračovat ve schůzi a zapíjejí Bohumilův úspěch. Ten jediný je však nespokojen. Jeho vynález nemá fungovat zásahem nadpřirozené moci, ale na základě zákonů techniky. Počne ho opravovat, přičemž vybaví rusalku nářadím a nutí ji přiložit ruku k dílu – tahat za páky, pumpovat a podobně. Na to je však vodní žínka slabá: umí jen zázraky, v technice se nevyzná. Tu vypukne v městečku požár. Opilí hasiči se vyvalí z hospody a s Bohumilovou zázračnou stříkačkou pochodují k ohni. Marně za nimi Bohumil volá, že stříkačka dosud není hotova. A skutečně, stříkačka nestříká – nebohá rusalka, vysílená nezvyklou prací na souši, se nestihla vrátit do rybníčku. Zatímco se požár šíří a zoufalý Bohumil prosí rusalku o pomoc, je už pozdě. „Proč jen jsi včas neuměl přijmout zázrak?“, zní poslední rusalčina výčitka jejímu miláčkovi, než se rozplyne v nic.