Muži, kteří nemají ženy

Původní vydání obsahuje šest povídek, jež byly až na jednu nejdříve otištěny v časopisech.[1][4] Česká či anglická verze navíc zařadily povídku „Zamilovaný Samsa“ (Koi suru Zamuza /Samsa in Love/), vydanou roku 2013 v antologii Koišikute – Ten selected Love Stories, představující variaci na Kafkovu „Proměnu“ a metamorfózu Řehoře Samsy do hmyzí podoby. Děj odehrávající se v mobilizované Praze s tanky, zřejmě sleduje následky proměny v opačném směru,[5] když se hlavní člověčí hrdina obává, aby se nestal potravou pro ptáka. Nerozumí lidským konvencím ani smyslu výdobytků civilizace. To se projevuje při návštěvě hrbaté zámečnice, která přišla opravit zámek u dveří. Na její narážky vůči viditelné erekci reaguje nevinnými replikami, s navozením až komického rozporu pro danou situaci. Vysvětlením, podle autora doslovu Jiřího Kamene, může být hyperbola k dvojakému poměru Franze Kafky k ženám, na jedné straně jako k objektům křehké a platonické touhy, a na straně druhé jako k prostředku pouhého ukojení sexuálního pudu.[1][2]

Standardní součástí je i hudba, vytvářející nedílnou součást příběhů. Murakami uvedl, že text jedné povídky vytvářel přibližně čtrnáct dní. Pilotní povídkou, jež vedla ke vzniku dalších, se stala „Drive my car“. Herec Kafuku si v ní, po ztrátě řidičského průkazu pro nehodu v podnapilosti a zjištění glaukomu, najal mladou řidičku, jíž vypráví životní příběhy. Krásná manželka mu byla opakovaně nevěrná a on se před její smrtí neodvážil zeptat proč, což se pro něj stalo traumatem. Vyhledal tak kolegu, s nímž měla poměr, aby se pokusil přijít věci na kloub, v čem jako manžel selhával. Výsledkem se mu stalo pochopení, že jediný koho může člověk opravdu poznat, je pouze on sám a to navíc nedokonale.[3] Titul povídky „Yesterday“ odkazuje na eponymní skladbu skupiny Beatles, jak ji vysokoškolák Tanimura slyšel zpívat, v podivném překladu kansajského dialektu, od neúspěšného adepta ke studiu Kitarua. Tanimura vzpomíná na mládí, kdy se oba seznámili na brigádě v kavárně. Jeho výstřední přítel udržoval platonický vztah s Erikou. Samotný Kitaru mu pak dokonce doporučil chodit s ní na rande. Tanimura ze setkání s dívkou zjistil, že Kitarua drží hluboko v srdci ale nerozumí, proč se dosud nepokusil o fyzické přiblížení. Jednoho dne se však Kitaru vypařil. Po šestnácti letech Tanimura potkal svobodnou Eriku na degustaci vín. Sdělila mu, že jí nezadaný Kitaru naposledy psal z Denveru, kde pracuje jako šéf japonské kuchyně. Přiznala i sexuální vztah k jinému mladíkovi v době, kdy s Kitaruem chodila.[6]

V povídce „Kino“ zastihuje stejnojmenný hrdina manželku in flagranti při časném návratu ze služební cesty a po rozvodu otevírá útulný bar v opuštěném domě tety. Jeho talismanem se stává potulná kočka. Sám prožije románek se zákaznicí a jednoho dne kočka zmizí. Na pozemku se začnou objevovat hadi. Stálý host, čtoucí si v baru knihy, mu sděluje že podnik musí dočasně zavřít a odjet daleko, i když se žádné chyby dobromyslný Kino vědomě neodpoustil. I manželce popřál hodně štěstí do nového vztahu. Během noci na hotelu jej probudí vytrvalé dvojité klepání neznámého původu. Začne tak rozjímat o tom, zdali v opuštěném domě neuschovali hadi svá chladná tlukoucí srdce, aby nebyli tak snadno zranitelní, jak mu o tom vyprávěl stálý host.[7][1]

Plastický chirurg a vlastník kliniky má v „Nezávislém orgánu“ intimní život pevně v rukou, když udržuje povrchní vztahy s více zadanými ženami najednou a cílem se nezamilovat. Avšak i jeho dožene láska, když v 52 letech vášnivě vzplane k vdané ženě s dítětem, jíž je ochoten obětovat vše. Nový stav mu navozuje existenciální pochybnosti o vlastní identitě, s otazníky, kým vlastně je, pokud odhodí škrabošku bílého pláště a kvalitního milence? Pod slupkou zůstává jen prázdná ruka.[3] Po zjištění, že jeho objekt touhy opustil manžela pro jiného milence a nikoli pro něj, ztrácí zájem o život a po vyhladovění umírá doma na lůžku. Zkušenost s milenkou, která mu tajila vztah ještě k jinému muži, v lékařovi vyvolala dojem, že v tělech žen funguje nezávislý orgán umožňující jim nepoznatelně lhát.[1]

Neschopen opustit byt nazývá Habara zdravotní sestru, jež o něj pečuje, „Šeherezádou“. Návštěvy vdané ženy středního věku jsou doprovázeny pohlavním aktem, po němž mu milenka sděluje vysněné i prožité příběhy, na způsob vypravěčky pohádek, jako ten kdy byla v minulém životě mihulí potoční. V současném životě se pro změnu jako školačka šíleně zamilovala do spolužáka, jemuž se za odpolední vkrádala do opuštěného domu.[8]

Příběh „Mužů, kteří nemají ženy“ odkrývá pocity vypravěče – rockového a bluesového fanouška, jemuž jedné noci telefonuje manžel jeho dávné lásky a informuje ho o sebevraždě ženy. Volaný nechápe, kde neznámý muž přišel k číslu a jak se o něm vůbec dozvěděl. Vynořují se mu vzpomínky na hudební výběr milenky, která poslouchala výlučně tzv. výtahovou hudbu, s harmonickou linkou typu Faithovy verze „A Summer Place“. Následně ho opustila s námořníky křižovat oceány, aby po ní marně pátral v přístavech světa. Zpráva mu vnukla myšlenku, že „někdy ztratit jednu ženu, znamená ztratit všechny ženy. Tak se z nás stanou muži, kteří nemají ženy.“[1]

• MURAKAMI, Haruki. Muži, kteří nemají ženy. Praha: EuroMedia Group – Odeon, 2015. 248 s. ISBN 978-80-207-1655-2. (česky)