Most (opera)

Skladatel Jarmil Burghauser se od konce 50. let 20. století odvrátil od původního málo výbojného neoklasicismu, ve kterém byly složeny i jeho předchozí tři opery Alladina a Palomid, Lakomec a Karolinka a lhář. Začal vstřebávat vlivy tzv. Nové hudby a nakonec roku 1964 formuloval vlastní kompoziční systém, který nazval „harmonický serialismus“. Jedním z nejvýznamnějších děl tohoto období, které je považováno za vrchol Burghauserovy tvorby, je experimentální opera – autor sám ji nazval „antiopera“ – Most.[2]

Libreto Josefa Pávka má námět emigrace. S částečným využitím prvků absurdního divadla uvádí na scénu dva paralelně probíhající příběhy (toto řešení vzniklo z iniciativy skladatele): jeden je příběhem pobělohorského exulanta, druhý poúnorového emigranta, oba se obtížně a nakonec neúspěšně pokoušejí o návrat do vlasti. V historickém příběhu vystupují zpěváci, v příběhu ze současnosti herci. V hudbě vedle svého „harmonického serialismu“ – který charakterizuje historický příběh – používá Burghauser i aleatoriky, elektronické hudby a příležitostně jazzu, které naopak charakterizují epochu současnou.[2][3] Burghauser to v divadelním programu ke své opeře popsal takto: „Zvolil jsem kompoziční metodu, která má na jedné straně oporu v pevném řádu harmonického serialismu, který formuje tónový obsah skladby, a na druhé straně uvolňuje celé velké plochy rytmicky a metricky v tzv. malé aleatorice, která umožňuje interpretům co největší vlastní tvůrčí přínos.“[4]

Opera byla uvedena v Národním divadle v Praze 30. března 1967 pod taktovkou dirigenta Alberta Rosena s Alenou Míkovou a Viktorem Kočím v hlavních rolích. Opera se setkala s rezervovaným přijetím kritiky a nezájmem obecenstva. Do května se konaly tři reprízy a čtvrtá 8. října 1967 při příležitosti kongresu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (4. – 10. 10. 1967).[5][3] Vícekrát antiopera Most hrána nebyla.

Odehrává se v Praze na Malé Straně souběžně roku 1648, v době švédského obléhání Prahy, a v době vzniku opery (tj. roce 1966).

(1. obraz – Hospoda u Kamenného mostu roku 1648, pozdě večer) Ve sledu švédských vojsk se do Prahy navrátil pobělohorský exulant Jiří. V hospodě pijí vedle švédských žoldnéřů místní a válečné útrapy i útisk habsburského režimu je učinily zahořklými a nevraživými. Jiří se od nich povahou liší, a tím upoutá pozornost Aleny. Jiří a Alena se dávají do rozhovoru.

(2. obraz – Noc nad jezem u Karlova mostu, roku 1966) Muž přijel do Prahy z ciziny po dlouhé emigraci. Téměř nikoho už zde nezná. Sotva před dvěma hodinami se spřátelil se Ženou a už jí vypráví o milostném příběhu, který kdysi zažil za mostem, na druhé straně Vltavy. Teprve návrat do vlasti v něm vzbudil zpět k životu vzpomínky na dávnou, zapomenutou lásku.

(3. obraz – Stejné místo, roku 1648) Jiří vypráví Aleně o bitvě na Bílé hoře s o jejích následcích, které ho donutily k exilu. Z druhého břehu Vltavy je slyšet hluk: Staré Město se opevňuje proti Švédům, kteří se na ně chystají zaútočit. Jakýsi muž náhle Jiřího přepadne a ten by přišel o život, kdyby ho nezachránil zásah švédského korneta. Boj katolických Pražanů se Švédy, jež podporuje malá skupina českých evangelíků, začíná.

(4. obraz – V baru Praga Grill, roku 1966) V Praga Grillu se tančí, barová zpěvačka k tomu zpívá. Muž přivádí Ženu k tanci a vyptává se personálu na svou bývalou lásku, se kterou sem kdysi chodíval. V tom mu číšník nemůže být nápomocen, zato má pro něj vzkaz, že ho hledal jakýsi muž (Neznámý). Ten se vzápětí objeví sám a napadá muže za to, že mu přebral jeho dívku. Díky zásahu personálu zůstane u výhrůžek.

(5. obraz – Malostranský plácek, roku 1648) V ovzduší napjatém probíhajícím konfliktem probíhá soud. Samuel je obviněn ze zákeřného přepadení Jiřího. Jiří přednáší svou žalobu a nabízí žalovanému za obhájkyni Alenu. Samuel se však chce rovněž hájit vlastními slovy. Když ho soudci obviní, že byl ke zločinu zjednán a uplacen jezuity, rozhněvá se a naopak ostře napadá Jiřího a vůbec všechny, kteří se v pobělohorské době odebrali do ciziny, místo aby snášeli dobré a zlé se svou vlastí. Mezi přihlížejícími se najdou zastánci i odpůrci tohoto názoru, takže se soud nakonec zvrhne ve rvačku.

(6. obraz – Ulice před Praga Grillem, roku 1966) Žena a Muž vycházejí z baru. Žena si Muže odvádí do bytu. Cestou je přepadne skupina chuligánů a oba spoutá; ukáže se, že jednají na pokyn Neznámého, Ženina bývalého milence. Hluk však přivolá číšníka a mixérku, kterým se podaří chuligány zahnat a Muže a Ženu osvobodit.

(7. obraz – dělená scéna, pokoj v roce 1648 a v roce 1966) Žena s Mužem i Alena s Jiřím prožijí noc lásky – první, ale i poslední. Stejně jako Samuel je totiž i Alena přesvědčena, že opuštění vlasti nelze ospravedlnit, a odchází od Jiřího navždy pryč, přestože ho miluje. Jiří se ji marně snaží zadržet. I Muž musí Ženě přiznat, že prostředí a lidé v jeho staré vlasti se mu nenapravitelně odcizili: bude se muset vrátit do svého stávajícího domova.

(Epilog – dělená scéna, poblíž Karlova mostu v roce 1648 a v roce 1966) Jiří se zapojuje do boje o most na straně Švédů a chce proniknout na druhý břeh. Ale švédský útok je odražen a Jiří přitom padne. I Muž odchází, doprovázen Ženou, bez toho, aby po stopách své bývalé lásky přešel přes most do svého dávného domova. I když nekončí tragicky jako Jiří, jemu i Jiřímu se návrat do minulosti – symbolizované druhou stranou mostu – nezdařil.[4]

Tři flétny, dva hoboje, tři klarinety, dva fagoty, tři lesní rohy, tři trubky, tři pozouny, tuba, tympány, bicí souprava, elektrická kytara, harfa, klavír, smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[6]