Modus (hudba)

Jako modus (lat. "způsob") se ve středověké hudební teorii označoval tónorod, tj. konkrétní rozložení půltónů a celých tónů v rámci oktávy (srv. dva dnešní tónorody: dur a moll).

Každý modus byl kromě této intervalové struktury charakterizován svým určeným základním tónem (finalis, závěrečný tón melodie, srv. dnešní tóniku), hlavním tónem (tenor, tuba, repercussio, volně odpovídá dnešní dominantě), rozsahem a typickými melodickými obraty. Všechny mody se uplatňovaly v rámci jednoho diatonického systému (zhruba odpovídajícího bílým klávesám moderního klavíru), nejsou to tedy tóniny v dnešním slova smyslu.

V nejstarších popisech z 9. století (Aurelianus Reomensis, Odo z Cluny) se mody označovaly řeckými číslovkami:

• protus s finálou na tónu d,
• deuterus s finálou na tónu e,
• tritus s finálou na tónu f,
• tetrardus s finálou na tónu g.

Modů bylo celkem osm, protože každý modus měl verzi autentickou (modus authenticus nebo authentus) a plagální (modus plagalis), která se od verze autentické lišila posunutým rozsahem (nejnižší i nejvyšší tón každého plagálního modu ležel o kvartu níž než u příslušného modu autentického), odlišnou polohou "tenoru" a odlišnými melodickými modely.

Tónový materiál každého modu uspořádaný vzestupně tvoří příslušnou církevní stupnici.

V 9.–10. stol. byly pro mody převzaty názvy řeckých stupnic (avšak nesprávně: řecká dórská stupnice vycházela z tónu e, církevní dórská stupnice z tónu d):

• dórská od tónu d,
• frygická od e,
• lydická od f,
• mixolydická od g.

Plagální mody se označovaly jako hypodórský, hypofrygický, hypolydický, hypomixolydický.

V 16. stol. připojil Glareanus stupnici

• iónskou od tónu c (dnešní dur) a
• aiolskou od tónu a (dnešní diatonická moll).[1]