Mlhovina Pelikán

Mlhovina Pelikán (také známá jako IC 5070 a IC 5067) je HII oblast, která se nachází blízko hvězdy Deneb (nejjasnější v souhvězdí Labutě) a spolu se sousední mlhovinou Severní Amerika tvoří jedno velké mezihvězdné mračno. Je snadno fotografovatelná. Její vzdálenost od Země se odhaduje na 600 ±50 parseků (1 956 ±163 světelných let).[3]

Mlhovina Pelikán
Mlhovina Pelikán
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typemisní mlhovina
ObjevitelMax Wolf
Rektascenze20h 51m 0s[1]
Deklinace+44°22′00″[1]
SouhvězdíLabuť (lat. Cygnus)
Zdánlivá magnituda (V)8
Úhlová velikost60'×50'[2]
Vzdálenost1 960[3] ly
Označení v katalozích
Katalog LyndsovéLBN 084.46+00.02 a LBN 350
Jiná označeníIC 5070, IC 5067, LBN 350,[1]
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.
IC 5070 Pelikán - detail amatérským dalekohledem

Uvnitř mlhoviny probíhá tvorba hvězd, jak to dosvědčuje zejména přítomnost Herbigových-Harových objektů – tyto jevy se týkají především hvězd s malou a střední hmotností.[3]

Pozorování
Poloha mlhoviny Severní Amerika a Pelikán v souhvězdí Labutě.

Mlhovina Pelikán, ačkoli je menší a méně nápadná než sousední mlhovina Severní Amerika, je jednoduše vyhledatelná amatérským dalekohledem méně než jeden stupeň jihozápadně od této mlhoviny, od které je oddělena temným pásem označovaným jako LDN 935. Fotografie provedené při velkém zvětšení ukazují v této mlhovině velké podrobnosti, i když se tím ztrácí celkový pohled na mlhovinu. I přes její velkou jasnost je mlhovina mimo dosah většiny triedrů, s výjimkou těch největších. Díky jejímu zvláštnímu tvaru patří mezi nejznámější a nejvíce fotografované mlhoviny severní oblohy.

Mlhovina má střední severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, včetně měst jako je Paříž a Vídeň. Pro pozorovatele na severní polokouli je tedy její pozorování snadné, protože se obecně nachází vysoko nad obzorem a přímo v zenitu podél rovnoběžky 44° severní šířky. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze nízko nad severním obzorem a jižně od 46° jižní šířky není viditelná vůbec.[4] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od června do listopadu, i když v severních oblastech je toto období ještě delší.

Vlastnosti
Mlhovina Severní Amerika (vlevo) a Pelikán (vpravo)
Související informace naleznete také v článku Mlhovina Severní Amerika.

Tvar mlhoviny připomíná pelikána kvůli temnému oblaku, který mlhovinu ohraničuje na severní straně a tvaruje ji tak, že připomíná zobák pelikána. Z astronomického pohledu jde o emisní mlhovinu, která je často zkoumána kvůli tvorbě hvězd, která uvnitř mlhoviny probíhá. Kvůli silnému pohybu plynu v mlhovině se její tvar z astronomického hlediska poměrně rychle mění.

Mlhovina Pelikán a sousední mlhovina Severní Amerika spolu tvoří jedno velké mezihvězdné mračno ionizovaného vodíku, takzvanou HII oblast,[5] která se označuje jako W80, má rozlohu přibližně 3° a obsahuje rádiový zdroj DR 27. Hlavní člen zodpovědný za ionizaci plynu obou mlhovin se označuje jako 2MASS J205551.25+435224.6. Je to osamocený zdroj, který se nachází za tmavým pásem LDN 935, ale je dobře viditelný v blízkém infračerveném pásmu a jeho původcem je mladá modrá hvězda spektrální třídy O5V. Její poloha je zvláště zajímavá, neboť se nachází v přesném geometrickém středu této soustavy mlhovin.[6]

Oblast bipolárních výtrysků HH 555.

Oblast oblohy ve směru pohledu na mlhoviny Severní Amerika a Pelikán obsahuje velké množství mladých hvězdných objektů, což dokazuje přítomnost hvězd zářících v pásmu Hα, zvláště pak hvězd typu T Tauri, dále několik stovek zdrojů infračerveného záření[7] a také asi čtyřicet HH objektů.[8] Mezi těmito HH objekty v mlhovině Pelikán vyniká zejména HH 555, který je dobře viditelný v oblasti "krku" pelikána. HH 555 je bipolární výtrysk umístěný na vrcholu soustavy protažené do tvaru chobotu, která vystupuje z mraku a má výtrysky odchýlené směrem na západ, pravděpodobně kvůli rozpínání oblasti HII.[9]

Galerie obrázků
  • Obrázek ukazující výraznou změnu vzhledu mlhoviny při snímání ve viditelném nebo infračerveném spektru. Autor: Digitized Sky Survey/Spitzerův vesmírný dalekohled.
  • Širokoúhlý amatérský snímek mlhoviny. Autor: Luc Viatour / www.Lucnix.be
  • Amatérský snímek mlhoviny Pelikán. Autor: Francesco di Biase.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nebulosa Pellicano na italské Wikipedii.

  1. SIMBAD Astronomical Database: Results for IC 5070 [online]. [cit. 2016-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
  2. The NGC/IC Project: Results for IC 5070 [online]. [cit. 2016-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. (anglicky)
  3. Reipurth, B.; Schneider, N. Star Formation and Young Clusters in Cygnus. S. 36. Handbook of Star Forming Regions, Volume I: The Northern Sky ASP Monograph Publications [online]. Prosinec 2008 [cit. 2016-08-15]. Čís. 4, s. 36. Dostupné online. Bibcode 2008hsf1.book...36R. (anglicky)
  4. Deklinace 44° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 46° od severního nebeského pólu. Severně od 46° severní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 46° jižní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
  5. Blitz, L.; Fich, M.; Stark, A. A. Catalog of CO radial velocities toward galactic H II regions. S. 183–206. Astrophysical Journal Supplement Series [online]. Červen 1982 [cit. 2016-08-10]. Roč. 49, s. 183–206. Dostupné online. DOI 10.1086/190795. Bibcode 1982ApJS...49..183B. (anglicky)
  6. Comerón, F.; Pasquali, A. The ionizing star of the North America and Pelican nebulae. S. 541–548. Astronomy and Astrophysics [online]. Únor 2005 [cit. 2016-08-10]. Roč. 340, s. 541–548. Dostupné online. DOI 10.1051/0004-6361:20041788. Bibcode 2005A&A...430..541C. (anglicky)
  7. Stauffer, John R.; Guieu, S.; Rebull, L., et al. The PMS Disk Population of the North America and Pelican nebulae. S. 853. American Astronomical Society, AAS Meeting #211, #62.32; Bulletin of the American Astronomical Society [online]. Prosinec 2007 [cit. 2016-08-11]. Roč. 39, s. 853. Dostupné online. DOI 10.1007/978-3-642-00576-3_64. Bibcode 2007AAS...211.6232S. (anglicky)
  8. Armond, Tina; Reipurth, Bo; Vaz, Luiz Paulo R. New Herbig-Haro Objects in the Gulf of Mexico. S. 511–513. Protostellar Jets in Context, by Kanaris Tsinganos, Tom Ray, Matthias Stute. Astrophysics and Space Science Proceedings Series. Berlin: Springer, 2009 [online]. 2009 [cit. 2016-08-11]. S. 511–513. Dostupné online. DOI 10.1007/978-3-642-00576-3_64. Bibcode 2009ASSP...13..511A. (anglicky)
  9. Bally, John; Reipurth, Bo. Irradiated Jets and Outflows in the Pelican Nebula. S. 893–901. Astronomical Journal [online]. Srpen 2003 [cit. 2016-08-11]. Roč. 126, čís. 2, s. 893–901. Dostupné online. DOI 10.1086/376599. Bibcode 2003AJ....126..893B. (anglicky)

Bibliografie

Knihy
  • Stephen James O'Meara. Deep Sky Companions: Hidden Treasures. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. ISBN 0-521-83704-9. (anglicky)
  • Reipurth, B.; Schneider, N. Star Formation and Young Clusters in Cygnus. S. 36. Handbook of Star Forming Regions, Volume I: The Northern Sky ASP Monograph Publications [online]. Prosinec 2008 [cit. 2016-08-10]. Čís. 4, s. 36. Dostupné online. Bibcode 2008hsf1.book...36R. (anglicky)

Mapy hvězdné oblohy
  • TIRION, RAPPAPORT, LOVI. Uranometria 2000.0 - Volume I - The Northern Hemisphere to -6°. Richmond, Virginia, USA: Willmann-Bell, inc., 1987. ISBN 0-943396-14-X.
  • TIRION, SINNOTT. Sky Atlas 2000.0. 2. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-933346-90-5.
  • TIRION. The Cambridge Star Atlas 2000.0. 3. vyd. Cambridge, USA: Cambridge University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-521-80084-6.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.