Mithradatés II.

V průběhu bojů na západě byla nejprve ovládnuta Charakéné u Perského zálivu, přičemž král na znamení vítězství nechal v roce 122/121 př. n. l. orazit Hyspaosinovy mince vlastním portrétem a legendou. Potom se parthské vojsko obrátilo na sever, v roce 113 př. n. l. obsadilo město Dura Európos na Eufratu a donutilo krále Adiabény, Gordyény a Osroény přijmout vazalský status. V Ninive vznikla nová mincovna.

Mithradatova tetradrachma ražená v Seleukii nad Tigridem

Úspěchu nebylo dosaženo rychle a patrně ani snadno, výsledkem však bylo definitivní přivtělení Mezopotámie k parthské říši. O tom, jak pevné vazby se zde utvořily, svědčí fakt, že až do zániku monarchie ve 3. století n. l. se v zemi žádný dobyvatel delší dobu neudržel, včetně císaře Traiana.

Na východě existovalo tolik problémů, že působily téměř neřešitelně. Říše přišla o několik příhraničních krajů a kočovníci, mezi nimiž dominovali Sakové, zaplavili a vyvrátili sousední řecko-bakterské království. I zde se králi podařilo přejít postupně do ofenzívy,[3] znovu ovládnout satrapie Parthii a Arii a kolem roku 110 př. n. l. založit vazalský stát Saků v dnešním Sístánu. Intenzivnější styky s chanskou říší, jejíž císař Wu-ti vypravil k parthskému dvoru poselstvo, napomohly obnově dálkového obchodu. Město Merv na hedvábné stezce ale dostali plně pod kontrolu až Mithradatovi nástupci.

V Arménii sesadil Mithradatés v roce 97 př. n. l. krále Artavasda a o tři roky později ustanovil novým panovníkem jeho syna Tigrana. Podle Strabóna za to obdržel "sedmdesát údolí v Arménii", tedy určité územní kompenzace.[4] Bylo to vůbec poprvé, kdy Parthové zasáhli do vnitroarménských záležitostí, a věštilo to budoucí konflikty s Římem, jehož zájmy se oblasti rovněž dotýkaly. Mithradatés z tohoto důvodu vypravil svého vyslance Orobaza za Sullou, tehdejším správcem Kilíkie, aby s ním jednal o otázce hranic mezi oběma státy (roku 96 př. n. l.). O výsledku prameny nehovoří, pravděpodobně se však hranicí stal Eufrat. Orobazés byl za určitá formální pochybení po návratu popraven.[5]

Na sklonku vlády byl král konfrontován se závažnými vnitropolitickými problémy. V roce 91/90 př. n. l. povstal v Babylonii jistý Gótarzés, podle některých názorů králův bratranec,[6] a prohlásil se pod svým vlastním jménem za krále (vládnoucí parthští králové používali na mincích a nápisech prakticky výhradně trůnní jméno Arsakés, nikoli jméno vlastní, a Gótarzův krok lze proto chápat jako snahu odlišit se od Mithradata). Vzpoura nebyla během Mithradatova života již potlačena.

Ve správní oblasti bylo klínové písmo stále více vytlačováno řeckou alfabetou a písmem aramejským a zcela běžnými se staly řecké tituly επιφανής, φιλέλληνος, μεγάλος a σωτήρος[7] na mincích. Do jaké míry král zasáhl přímo do struktury správy (která byla v podstatě feudální), je sporné.