Milan Ressel

Milan Ressel byl synem důstojníka československé armády Alfréda Ressela, který na přelomu roku 1939/1940 uprchl za dramatických okolností s celou rodinou přes Maďarsko, Jugoslávii a Francii do Anglie. Jako generálmajor pak velel dělostřelectvu 1. čs. armádního sboru Svobodovy armády.[1] Milanův starší bratr Fred roku 1944 narukoval do britské armády a zúčastnil se mj. obléhání přístavu Dunkerque. Po válce se rodina vrátila do Československa. Otce počátkem 50. let z armády propustili a pracoval pak rok a půl v ostravských dolech, poté v pražských automobilových opravnách a v reklamním podniku.

Jako malý chlapec Milan Ressel zažil těžké bombardování Londýna na přelomu let 1940-1941 a válečné zážitky i osobní zkušenost s anglickou literaturou pro mládež později poznamenaly jeho dílo. Po návratu do Prahy studoval na Vyšší škole uměleckoprůmyslové v Praze (1949 – 1953) a v letech 1953 – 1959 na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Miloslav Holý, Karel Minář, Karel Souček). Mezi jeho přátele patřili Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Jaroslav Vožniak a Theodor Pištěk. Byl zakládajícím členem a prvním brankářem hokejového klubu Paleta vlasti a členem Sdružení pražských malířů. Od 70. let byl umělcem na volné noze, tvůrcem komiksů, ilustrátorem, grafikem a restaurátorem nástěnných maleb.

Milan Ressel žil a pracoval v Praze a Středoklukách u Prahy.

V 60. letech patřil k okruhu výtvarníků, kteří se věnovali informelu a jeho volnou tvorbu ovlivnilo přátelství s výtvarníky z okruhu Šmidrů. Hledání osobitého autorova stylu se formovalo mezi inklinací ke klasické malbě a potřebou experimentovat. Jeho abstraktní obrazy z let 1965-1966 obsahují náznaky reálných útvarů a neztrácejí kontakt se smyslovým světem.

Ve druhé polovině 60. let se věnoval téměř výhradně kresbě. Od menších formátů postupně dospěl až k monumentálním kompozicím. Tyto utopické ilustrace, které mají obsahově blízko k science-fiction Ray Bradburyho, vycházejí z rozumových úvah o reálných perspektivách civilizace i z čiré fantazie autora.[2]

• 
  Japonský pavilon, kresba (1965)
• 
  Doomed City, comb. tech. (1966)
• 
  Průniky (1969)
• 
  Splendid Isolation (1978)
• 
  Český achát, čb. foto barevné kresby (1970)

Ressel nepodléhá okouzlení z rozvoje techniky, ale domýšlí její dopady na devastaci přírody a na život současného člověka. Kresby s množstvím drobných detailů zobrazují svět plný nejistoty a varujících náznaků možného sebezničení válečnou katastrofou nebo nadměrnou exploatací přírody. Vyjadřují určitou úzkost z chladných moderních architektur i industriálních sítí, které stále více obkličují přírodu. Jeho kompozice přivádějí do protikladu pozemské i vesmírné, pomíjivé a trvalé, vegetativní a organické s technickým a neživým. Světu strojů a techniky přiznává krásu a magickou přitažlivost, která je projekcí lidského snění o vzdálených světech. Vnímá je jako přirozenou součást skutečnosti a spíše hledá možnosti vzájemné symbiózy a harmonie.[3]

Roku 1969 přijal nabídku Jiřího Binka kreslit komiks podle scénáře Ludvíka Součka (Desetioký) do časopisu Ohníček.[4] Další práci mu nabídl šéfredaktor Vlastislav Toman, který v dočasně svobodnější atmosféře přelomu 60. a 70. let prosadil do časopisu ABC komiks Dobrodružství Johna Cartera. Pokračování seriálu – Dobrodružství Thuvie z Ptarhu – skončilo po 25. dílu roku 1970.[5] Roku 1973 ilustroval knihu Ludvíka Součka Zájem Galaxie (Mladá fronta) a v 80. letech knihy Julese Verna, Tajemství Viléma Storitze (Mladá fronta, 1985) a Svatopluka Hrnčíře, Země Zet (1990). Některé Resselovy komiksy jsou považovány za klasiku žánru.[6] Živil se také jako restaurátor.

V 80. letech se Milan Ressel vrátil k malbě. Oproti kresbám je v jeho obrazech patrné zjednodušení obrazové kompozice a volný prostor vybízející ke svobodné hře fantazie. Je zachován základní realismus barev a forem, ale panují zde jiné zákonitosti, které se vymykají vizuální zkušenosti z reálného světa. Většina obrazů je komponována jako jevištní prostor zasazený do krajiny, ohraničený kulisami stromů, architektur nebo skal.

Autor přehodnocuje běžné vztahy reality podle logiky snů a zkoumá psychické rezonance neočekávaných setkání, konfrontuje navzájem techniku a přírodu a nechává se inspirovat tajemstvím asociací. Prostředkem k navození atmosféry fikce je i relativizace prostorových vztahů a "manýristické" užití perspektivy. Časté jsou citace děl jiných výtvarníků v nových souvislostech (Bosch, Gaudí, Moore, Vyšebrodský oltář).

Prostor obrazů je neosobní a "vylidněný". Lidská stopa se v nich vyskytuje prostřednictvím různých odkazů, ale figura se v Reslových obrazech objevuje až od poloviny 90. let. V kompozici To jsme my (1996) figury vystupují z obrazu na pódium v popředí, ale všechny jsou záměrně statické a dvojznačnost obsahu autor potvrzuje i statickou fixací dvou postav na hůlkách zapíchnutých do koberce.

Milan Ressel zobrazuje realitu aniž by ji napodoboval. Jeho malba je postavena stejnou měrou na spontaneitě jako na intelektuálně meditativní složce. [3]

• 
  Strom (1986)
• 
  Cesty II (1988)
• 
  Gaudí´s Garden (1992)
• 
  Zpívající ostrov, 1993, AJG Hluboká
• 
  Zahradní pavilon (1994-1995)
• 
  Vy a my (1996)
• 
  Měli jsme jet na A9 a pak se vrátit na R12 (2004)
• 
  Třináctá komnata (2005)
• 
  Cesta do Florencie I (2007)
• 
  Naši (2015)