Metrodóros z Lampsaku (mladší)

Metrodóros se narodil ve starobylém řeckém přístavním městě Lampsakos (sever nynějšího Turecka na břehu Hellespontu). Jeho otec se jmenoval Athenaios nebo Timokratés, matka se jmenovala Sande.[2] V Lampsaku se sblížil s Epikúrem, jenž byl asi o deset let starší; stal se jeho žákem a provázel ho i do Athén. Byl jedním z nejvýznamnějších členů Epikurovy školy („Zahrady"). Epikúros si ho mimořádně vážil, svěřil mu správu hospodářství a oslavil ho ve spisu Metrodóros o pěti knihách.[3]

Metrodórovou souložnicí se stala vzdělaná hetéra Leontion, která prý byla předtím i milenkou Epikúrovou.[4] Metrodóros měl bratra Timokrata, který byl původně též žákem Epikúrovým. Timokratés však Epikúrovu školu opustil a ostře se obracel proti svému učiteli.[5] [pozn. 2] Metrodóros zemřel sedm let před Epikúrem[7] a zanechal po sobě syna a dceru. Epikúros ve své závěti pamatoval na zaopatření těchto Metrodórových dětí.[3]

Epikurejci měli ve veliké vážnosti zakladatele svého učení i jeho nejmilejšího žáka. Dvacátý den každého měsíce byl v Zahradě vyhrazen oslavě památky Epikúrovy a Metrodórovy.[8] V pařížském Louvru je socha, zobrazující přátelství obou filozofů: jedna tvář je Epikúrova, druhá na opačné straně, s ní spojená, je Metrodórova.[9]

Metrodóros byl stoupencem epikurejské filozofie založené na senzualistické teorii poznání a materialistické metafyzice, která popírala nesmrtelnost duše. V etice byla za nejvyšší cíl člověka považována slast. Uvážlivou volbou požitků a rozumovým sebeovládáním usiluje moudrý člověk o ataraxii neboli neotřesitelný klid duše, v němž spočívá blaženost.[10]

Ve svém díle Metrodóros pomáhal rozpracovat a obhajovat filozofii svého mistra. Dochované zlomky mimo jiné zachycují části rozhovorů Metrodóra a Epikúra o otázkách jazyka a teorie poznání.[11] Polemizoval s odpůrci epikureismu, např. se svým bratrem Timokratem, jenž odpadl od epikurejské školy.[3] Kritizoval též Gorgiovu skepsi a Platónův idealismus.[12]

Z Metrodórových knih se zachovalo jen několik fragmentů. Podle Diogena Laertia[7] byl autorem následujících spisů:

• Πρὸς τοὺς ἰατρούς, τρία – Proti lékařům (3 knihy)
• Περὶ αἰσθήσεων – O smyslovém vnímání
• Πρὸς Τιμοκράτην – Proti Timokratovi
• Περὶ μεγαλοψυχίας – O velkodušnosti
• Περὶ τῆς Ἐπικούρου ἀρρωστίας – O nepevném zdraví Epikúrově
• Πρὸς τοὺς διαλεκτικούς – Proti dialektikům
• Πρὸς τοὺς σοφιστάς, ἐννέα – Proti sofistům (9 knih)
• Περὶ τῆς ἐπὶ σοφίαν πορείας – O cestě k moudrosti
• Περὶ τῆς μεταβολῆς – O změně
• Περὶ πλούτου – O bohatství
• Πρὸς Δημόκριτον – Proti Démokritovi
• Περὶ εὐγενείας – O urozenosti

Co jiného je dobro duše než dobrý stav těla a důvěřivá naděje, že potrvá?
***
K žaludku, badateli o přírodě Timokrate, k žaludku obrací rozum, řídě se přírodou, všechno své snažení.
***
Nikterak není třeba pečovat o spásu Helénů a dát se od nich věnčiti za moudrost, ale je třeba jíst a pít víno, Timokrate, pokud to neškodí žaludku a pokud je nám to příjemné.
***
Zmařil jsem tvé plány, štěstěno, a zahradil jsem ti všechen postranní přístup ke mně. A ani tobě, ani žádné moci vnějšího světa se nevzdáme. Ale až bude třeba, abychom odtud odešli, s pohrdáním plijíce na život a na ty, kteří na něm zpozdile lpí, odejdeme ze života s vítězným chvalozpěvem, hlásajíce, že jsme dobře žili.

—Metrodóros z Lampsaku[13]