Messinská nevěsta

Donna Isabella z Messinské nevěsty, rytina F. G. A. Neumanna podle Arthura von Ramberga, kolem 1859

• Donna Isabella, kněžna messinská
• její synové:
  • Don Manuel
  • Don Cesar
• Beatrice
• Diego
• Poslové
• Sbor, sestávající s družin obou bratrů
• Starší messinští, němé role

Schiller se v Messinské nevěstě pokoušel skloubit antické a moderní divadlo. Látka hry, se základním tématem nevyhnutelnosti osudu, zjevně navazuje na tradici velké řecké tragédie, jak ji představují Eurípidés nebo Sofoklés. Jako jeho antické vzory končí toto drama zánikem celého rodu. Použití sborů (chórů) mělo tento antický rys ještě zdůraznit. Jako místo děje zvolil Schiller Sicílii, místo, kde se setkávají starověk a novověk, křesťanství a pohanství.

Don Cesar z Messinské nevěsty, rytina Conrada Geyera podle Arthura von Ramberga, kolem 1865

Svému dramatu Schiller předesílá předmluvu „O využití sboru v tragédii“, v níž odůvodňuje a ospravedlňuje jeho zavedení. Úkolem sboru je vnášet život do řeči a uklidnění do děje a sloužit jako pojítko mezi smyslovými a ideovými vjemy, čímž lze docílit vzniku pravé poezie. Strnulost sborů se skutečně stala jedním z kritérií, které vedly k zápornému hodnocení hry. Clemens Brentano se roku 1803 v dopise Achimu von Arnimovi vyjádřil takto: „Nadmíru strnulý sbor vyvolává týž dojem, jako když v katolických kostelech obec věřící opakuje polovici Otčenáše.“[1] Historie recepce této hry ukazuje obtíže, které její inscenace přináší. Neboť roku 1814 Brentano již svůj názor zcela změnil: „Celek je téměř architektonický a kamenný, ale jsou to zvučící kamenné obrazy, Memnonovy sloupy starověkého světa, které znějí, protož je (...) čarodějně oživuje (...) zázračná Jitřenka moderního (...) umění.“[2]

Sbor je rozdělen mezi příznivce obou znesvářených bratří a zasahuje do děje zčásti aktivně, slovem nebo vědomým mlčením. Tím se odlišuje od svého antického předobrazu. A Brentano „ukázal, že je možné nejen vysledovat záměry básníka, ale i vzdát nejvyšší úctu jejich uskutečnění.“[3]

Messinská nevěsta byla v Praze poprvé uvedena za ředitele Johanna Carla Liebicha (1806–1816).[4] 7. listopadu 1816 ji poprvé uvedlo brněnské městské divadlo.[5] V češtině se objevila s velkým zpožděním, jako vůbec poslední ze Schillerových dramat. Teprve z roku 1942 se datuje první a dosud jediný překlad do češtiny od Františka Vrby.[6] Ve stejném roce byla hra také poprvé hrána v češtině, a to v Praze v Městském divadle Na Poříčí (dnes Divadlo Archa) v režii Františka Salzera. Roli Isabely hrála Anna Iblová. Žádná pozdější profesionální inscenace v českých zemích není evidována. Jedním z důvodů, proč zde není běžně uváděna, je i konkurence s Fibichovou operou.[6]

Beatrice z Messinské nevěsty, rytina Albrechta Fürchtegotta Schultheisse podle Arthura von Ramberga, kolem 1859

Roku 1839 napsal na námět Schillerovy tragédie operu (La sposa di Messina) italský skladatel Nicola Vaccai. Ve 30. nebo 40. letech 19. století zpracoval závěr hry jako dramatickou scénu pro sóla, sbor a orchestr český skladatel Václav Jan Tomášek.[7] V letech 1850–1851 zkomponoval předehru Die Braut von Mesina německý skladatel Robert Schumann jako svůj Op. 100.

Nejznámějším hudebním zpracováním je opera Nevěsta messinská Zdeňka Fibicha na slova Otakara Hostinského z roku 1884.

Don Manuel z Messinské nevěsty, rytina F. G. A. Neumanna podle Arthura von Ramberga, kolem 1859

Hra začíná v paláci v Messině, kde nedávno ovdovělá kněžna Isabella po dlouhém boji znovu smiřuje své znepřátelené syny, dona Manuela a dona Cesara. Po ukončení sporu Isabella oběma vyjeví, že mají ještě sestru, která až dosud vyrůstala ukryta v jistém klášteře, ale nyní ji kněžna hodlá přivést zpět do paláce.

Isabella svěřila děvče péči kláštera, ačkoli podle rozkazu zemřelého krále mělo být dítě ihned po narození usmrceno. Tento rozkaz vydal otec kvůli snu, jejž mu arabský hvězdopravec vyložil v tom smyslu, že by budoucí dcera přivodila zkázu celému rodu.

Avšak Isabella měla sama jiný sen, který si nechala vyložit křesťanským mnichem. Ten ji ujistil, že tato dcera jednou oba znesvářené bratry spojí v lásce. Isabella přikládala křesťanskému výkladu vyšší cenu, a proto dítě zachránila a držela v úkrytu.

Don Manuel i don Cesar se však již nevědomky se svou sestrou Beatricí setkali a oba se do ní zamilovali, aniž by se dozvěděli její totožnost a aniž by věděli jeden o lásce druhého. Don Cesar nakonec nalezne svého bratra ve vřelém objetí s Beatricí a ze žárlivosti ho probodne.

Když královna Isabella po vraždě dona Manuela odhalí Beatricin původ, rozhodne se don Cesar odčinit svůj zločin sebevraždou – a ani jeho matka, ani nově získaná sestra, ani sbor jej od tohoto činu nedokáží odvrátit.

• Friedrich Schiller: Die Braut von Messina oder Die feindlichen Brüder. Ein Trauerspiel mit Chören, Reclam Verlag, Stuttgart 1997

• Messinská nevěsta, přel. František Vrba, 1942, Praha, nakl. Fr. Borový. Doslov Vojtěch Jirát.