Mehmed Džemaluddin Čaušević

Medresu, islámskou vyšší školu, studoval mezi lety 1880 a 1887 v Bihaći, poté do roku 1903 studoval v medrese a pak na právnické fakultě v Cařihradu (Mekteb-i Hukuk-ı Şâhâne). Kolem přelomu století Čaušević na jedné ze svých četných cest navštívil Univerzitu al-Azhar, kde se setkal s významným islámských myslitelem Muhammadem Abdo. Jeho reformní myšlenky jej ovlivnily natolik, že z nich čerpal po celý svůj život. Současně inklinoval k modernizačnímu étosu mladotureckého hnutí, blízké kontakty udržoval s jeho exponenty Ahmedem Cevdet-pašou a İbrahimem Hakkı-pašou.

Po završení studia v osmanské metropoli se vrátil do Bosny a Hercegoviny. Mezi lety 1903[1] a 1905 působil jako učitel arabského jazyka na prestižním Vyšším gymnáziu v Sarajevu, nato se stal členem nejvyšší duchovní rady starších, Ulema-medžlisu, Islámského společenství v Bosně a Hercegovině. Do jeho gesce spadalo islámské školství, a tak vykonal bezpočet studijních cest po celé zemi, aby se seznámil se stavem konfesního vzdělávání. V letech 1904–1905 se aktivně podílel na vzniku Islámské akciové tiskárny (Islamska dionička štamparija) v Sarajevu. V letech 1906–1907 krátce redigoval muslimský kulturní časopis Behar (Květ), od roku 1907 vydával kalendář Tarik (Cesta). Posléze v letech 1910–1912 vyučoval na Šarí‘atské soudní škole (15. února 1910–28. června 1912[2]). Tu opustil na protest proti jmenování kontroverzního světského intelektuála Osmana Nuri Hadžiće za jejího ředitele.[3] S ideově blízkými duchovními roku 1909 založil Muslimský muallimský a imámský spolek (Muslimansko muallimsko i imamsko društvo za Bosnu i Hercegovinu) a o tři roky později Sdružení bosensko-hercegovské ‘ilmijje (Udruženje bosansko-hercegovačke ilmijje), jehož se stal předsedou. U příležitosti jmenování Čauševiće reisem se obě organizace spojily pod názvem Sdružení bosensko-hercegovské ‘ilmijje (Udruženje bosansko-hercegovačke ilmijje).

Roku 1913 kandidoval na reisu-l-ulemu Islámského společenství, nicméně kvůli politickým tahanicím byla první volba zrušena. Při druhé volbě opětovně zvítězil, a tak jej císař František Josef I. jmenoval za reisa. Do úřadu slavnostně pak vstoupil až 26. března 1914 po udělení pověřovací listy, menšury, cařihradským şeyhülislâmem. Z titulu své funkce od jara 1914 zasedal jako virilní člen v bosenskohercegovském zemském sněmu, saboru.

Již od svého návratu ze studií se zasazoval o modernizaci islámského školství v Bosně a Hercegovině. Společně s tiskařem Agof-efendi Zeronianem z Plovdivu navrhl reformu arabského písma pro zápis v bosenském jazyce, nejčastěji zvaného arebica. Rovněž usiloval o modernizaci vzdělávacích plánů v medresách, samotný proces byl započat před první světovou válkou a dokončen až počátkem 20. let. Na jeho konci došlo ke sloučení sarajevské Kuršumli medresy, Daru-l-mualliminu, muslimské učitelské přípravky, a hanikahu, derviškého internátu, do Gazi Husrev-begovy medresy. Nakonec posvětil i vznik okružní medresy (1917) a Šarí‘atského gymnázia (1918) v Sarajevu, které ve větší míře akcentovaly světské předměty. Roku 1920 coby reis zahájil druhou vzdělávací anketu, v jejímž rámci chtěl diskutovat o hlubší reformě islámského školství v Bosně a Hercegovině, nakonec ale bez většího úspěchu.

Na rozdíl od mnohých současníků podporoval vzdělávání a emancipaci žen; např. roku 1919 dal osobní svolení, aby Ševala Zildžićová (1903–1978) jako první muslimka v Bosně mohla navštěvovat chlapecké gymnázium v Sarajevu a poté studovat na Lékařské fakultě v Záhřebu (promovala 1931).[4]

Hrob Džemaluddina Čauševiće v Sarajevu

Čaušević se roku 1914 oženil s Hatidžou Pandžou, sestrou svého přítele Muhammed-efendiji Pandži (1897–1962), s níž přivedl na svět šest dětí, syny Muhameda Halida (1919–2000, doktor práv) a Ali Kemala (1921?–2004?) a dcery Šefiku (?), Halidu (1924–2001?, vdaná Ajanović), Nadžiju (1926–2011?, vdaná Selimović) a Ašidu (1928–2012, vdaná Mulalić).

Duchovní na podzim 1918 podpořil vznik jihoslovanského státu, politicky se ale neexponoval. Po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se zasazoval o udržení autonomie Bosny a Hercegoviny a jejího Islámského společenství. Vůči novému režimu nešetřil ani kritikou, jak patrno podle rozhovoru ve francouzském deníku Le Temps.[5] Po zavedení královské diktatury roku 1929 odmítl vznik jednotné jihoslovanské náboženské obce pod kontrolou ministerstva spravedlnosti, jež tehdy vedl bosenský Srb a islamofob Milan Srškić, a raději požádal o uvolnění z úřadu. Roku 1930 pak byl schválen Zákon o islámském náboženském společenství a Ústava islámského náboženského společenství, které sjednocovaly všechny regionální náboženské společnosti do jediné se sídlem v Bělehradě.

Zbytek života Čaušević strávil v ústraní. Společně s duchovním Muhammed-efendijou Pandžou od roku 1933 překládal a roku 1937 v Sarajevu otiskl první překlad Kurʼánu do srbochorvatštiny (resp. bosenštiny). Podle nejnovějších analýz text nepřevedli přímo z arabštiny, ale prostřednictvím tureckého překladu Ömera Rızy (Kurani kerim terdžume ve tefsir, Istanbul 1934), který se zase opíral o anglický překlad Muhammada Aliho (The Holy Quran, Lahore 1920). Ve stejném roce přitom vyšel i překlad duchovního Ali Rizy Karabega (1872–1944), který se zase opíral o srbský překlad (Koran, Beograd 1895), jehož autor Mihajlo (Mićo) Ljubibratić vyšel z ruského překladu a ten zase z francouzského vydání.[6]

Čaušević zemřel v Sarajevu dne 28. prosince 1938 ve Státní nemocnici následkem selhání srdce. Srdeční slabost jej sužovala posledních šest let života.[7] Náboženský pohřeb, kterému předcházel mohutný smuteční průvod s přenosem rakve z nemocnice k hrobu, se odehrál 30. prosince v areálu Gazi Husrev-begovy mešity. Čauševićovy ostatky byly uloženy na čestné pravé straně společně s dalšími bosňáckými velikány.[8]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mehmed Džemaluddin Čaušević na Wikimedia Commons