Maximinus Daia

Gaius Galerius Valerius Maximinus, známý jako Maximinus Daia[1] (20. listopadu 270 nebo 285[2] Ilýrie – sklonek léta 313 Tarsos), byl římský císař panující od 1. května 310 do léta 313 na východě impéria. V letech 305–310 zastával funkci caesara pro diecézi Oriens v rámci druhé až čtvrté tetrarchie.

Maximinus Daia
Narození20. listopadu 270
Gamzigrad
Úmrtí313 (ve věku 42–43 let)
Tarsus
Povolánípolitik a zemědělec
Nábož. vyznánínáboženství ve starověkém Římě
DětiMaximus
Maximina
RodičeGalerius a Galeria
PříbuzníGalerius (strýc z matčiny strany)
Funkceřímský císař (311–313)
římský senátor
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéra

Maximinus se narodil patrně v provincii Dacia Ripensis sestře pozdějšího císaře Galeria a jejímu blíže neznámému muži. Pocházel z prostých poměrů, jako mladík vstoupil do armády a postupně si v ní vysloužil hodnost scutaria, protectora a tribuna.[3] Jeho kariéru velmi urychlilo příbuzenství s Galeriem, který ho posléze i adoptoval.[4] S ženou neznámého jména měl syna Maxima a dceru.

Spoluvladařem

Hodnost caesara udělil Maximinovi odstupující císař Diocletianus 1. května 305 v Nikomedii, a zřejmě tím vyhověl přímé Galeriově žádosti. V druhé tetrarchii, která se takto ustavila, byli nadále dva plnoprávní císaři (augustové) – Constantius I. a Galerius – a dva caesarové: Flavius Severus a Maximinus Daia. Posledně jmenovaný dostal do správy diecézi Oriens a Egypt, zatímco jeho strýc si podržel balkánské provincie.

V duchu Diocletianovy a Galeriovy politiky pokračoval Maximinus v pronásledování křesťanů, což poznamenalo jeho obraz v církevním dějepisectví.[5] Za sídlo si zvolil město Caesarea v Palestině, později přesídlil do Sýrie. Během občanské války, která v říši vzplanula po smrti Constantia I., se nijak výrazně neangažoval. Jeho postavení bylo potvrzeno při všech dělbách moci v letech 306–307 (třetí až čtvrtá tetrarchie) a po konferenci v Carnuntu mu tehdejší císaři Galerius a Licinius udělili titul filius Augustorum (syn císařů), stejně jako novému caesaru Konstantinovi na západě.

Vláda

V květnu 310 se dal Maximinus prohlásit vojáky za augusta a tento krok brzy učinil i druhý caesar Konstantin, který titul augusta občas užíval již dříve. Systém tetrarchie, jak ho zavedl Diocletianus, tak po sedmnácti letech existence zanikl. V říši vládlo několik plnoprávných císařů, vytvářejících mezi sebou účelové a dočasné koalice. Jediným cílem všech bylo posílit vlastní postavení na úkor druhých.

Vydání tolerančního ediktu vůči křesťanům a následná smrt císaře Galeria v roce 311 měly pro Maximina zásadní význam. Na jedné straně jej okolnosti donutily zmírnit perzekuci církve a omezit se na podporu pohanských kultů, na straně druhé odešel v Galeriovi poslední zastánce tetrarchie, služebně nejstarší císař. Maximinus reagoval tak, že v květnu 311 obsadil Malou Asii,[6] čímž značně rozšířil své državy; jeho snaha získat přednostní místo mezi augusty však ztroskotala.[7]

V roce 312 vedl Maximinus krátkou válku s Peršany v Arménii[8] a následně přijal vítězné příjmení Persicus maximus (Velký vítěz nad Peršany). Poté vpadl s vojskem do Thrákie, aby jako služebně nejstarší císař dále rozšířil svou mocenskou základnu. Bitva svedená s Liciniem 30. dubna 313 u Campus Serenus však skončila katastrofální porážkou a Maximinovým útěkem do Kappadokie.[9]

Vítězný Licinius pronásledoval soupeře přes celou Malou Asii a pronikl až k pohoří Tauros, jehož průsmyky překročil. Aniž už došlo k další bitvě, zemřel Maximinus mezi 23. červencem a 13. zářím 313 za nevyjasněných okolností v Tarsu.[10] Nad jeho památkou bylo vyhlášeno damnatio memoriae.

Charakteristika v pramenech
„ Daia, jenž teprve před nedávnem opustil stáda a lesy, byl zprvu štítonošem, pak tělesným strážcem, brzy tribunem a hned nato caesarem. Obdržel do správy Východ, aby ho svýma nohama rozdupal a drtil, on, který neměl ponětí ani o vojenství, ani o státnickém umění a který nyní nedozíral na stáda, ale na armádu. “
Lactantius, O koncích pronásledovatelů (De mortibus persecutorum) 19, 6.

Reference
  1. Též Daza či Daca viz Epitome de Caesaribus 40, 18; Lactantius, De mortibus persecutorum 18, 13; Jan z Efesu 311a.
  2. Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 288.
  3. Lactantius, De mortibus persecutorum 19, 6.
  4. Lactantius, De mortibus persecutorum 18, 13.
  5. Eusebius, Historia ecclesiastica 8, 14, 9; 9, 1.
  6. Lactantius, De mortibus persecutorum 36, 1n.
  7. Lactantius, De mortibus persecutorum 44, 11.
  8. Eusebius, Historia ecclesiastica 9, 8, 2.
  9. Lactantius, De mortibus persecutorum 47.
  10. Eusebius, Historia ecclesiastica 9, 10; vit. Constantini 1, 58; Lactantius, De mortibus persecutorum 49.

Literatura
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. (česky)
  • EUSEBIUS PAMPHILI. Církevní dějiny. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 225 s. Dostupné online. (česky)
  • GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 380 s. ISBN 80-7309-189-5. (česky)
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky)
  • PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: říše stvořená a zničená válkou. Praha: Fighters Publications, 2007. 303 s. ISBN 978-80-86977-10-2. (česky)
  • TREADGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Standford: Stanford University Press, 1997. xxiii, 1019 s. ISBN 0-8047-2630-2. (anglicky)
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8. (česky)
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. (česky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.