Maxmilián Pirner

Maxmilián Daniel Karel Pirner (13. února 1854 Sušice[1]2. dubna 1924 Praha-Smíchov[2]) byl český malíř, ilustrátor a kreslíř období akademismu a symbolismu, profesor pražské Akademie výtvarných umění.

Maxmilián Pirner
Narození13. února 1854
Sušice
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí2. dubna 1924 (ve věku 70 let)
Praha-Smíchov
Československo Československo
NárodnostČeši
Povolánímalíř, pedagog, vysokoškolský učitel, učitel a ilustrátor
DětiKarel Pirner
PříbuzníMiroš Pirner (vnuk)
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Autoportrét, 1890
Pamětní deska v Sušici

Život

Narodil se v rodině soudního rady Jana Pirnera v domě čp. 36 v Sušici. V letech 18721874 studoval monumentální malbu na pražské Akademii výtvarných umění u Josefa Matyáše Trenkwalda, za kterým pak odešel roku 1875 na vídeňskou Akademii. V Trenkwaldově ateliéru zůstal do roku 1879 a s jeho podporou podnikl roku 1878 studijní cestu do Mnichova. Roku 1880 maloval v Alpách, roku 1883 navštívil Itálii.

Do roku 1887 žil s manželkou převážně ve Vídni, vystavoval zde například na 1. výstavě skupiny Wiener Sezession. Roku 1887 byl povolán vyučovat na Akademii výtvarných umění v Praze žánrovou malbu. V roce 1896 byl jmenován profesorem a vedl ateliér figurální malby. V letech 1898, 1905–1906, 1907–1908 a 1911–1912 byl rektorem Akademie. Od roku 1890 byl členem Krasoumné jednoty a mimořádným členem České královské akademie, od roku 1899 členem Jednoty umělců výtvarných (JUV). Jako pedagog byl velmi oblíbený a ovlivnil dvě generace žáků Akademie.[3]

Urna Maxmiliána Pirnera byla spolu s urnou manželky Josefy uložena v kolumbáriu Husova sboru ve Zbraslavi.[4]

Rodinný život

Dne 24. září 1894 se v Praze oženil s Josefou Pintzovou (1867–1942). Manželé Pirnerovi měli tři děti;[5] syn Karel Pirner byl spisovatel a technik.

Dílo

Jeho tvorba byla inspirována filozofií (Diogenes, Život, láska nenávist a smrt), literaturou (v níž se pohyboval od ilustrací klasického románu a alegorií přes mytologie až k pohádkovým námětům neoromantismu), po formální stránce dospěl v prvním vrcholu tvorby k monumentální akademické malbě a po ní více tíhl ke komorní tvorbě ve stylu symbolismu a secese. Jeho díla se vyznačují fantazií, ironií i sarkasmem. Svým oblíbeným tématům zůstával věrný až do pozdního věku, kdy se stáhl do ústraní.

  • rané ilustrace knih: Lenau, Heinrich Heine, Lessing
  • ilustrace pro časopisy: Ver Sacrum, Zlatá Praha, aj. - dával přednost kresbě před malbou
  • Náměsíčná (Somnambula), 1878 (NG)
  • cyklus ilustrací k báji o Hansi Heilingovi
  • cyklus pastelů Démon láska 1883-1884
  • Pohádka o hlavě Pallas Athény-
  • Uměleckohistorická bajka
  • Diogenes a sud, 1893
  • Víly u pramene 1895 (NG)
  • triptych Život, láska, nenávist a smrt 1880-1896
  • Finis (Konec všedních věcí), 1887
  • Homo homini lupus (Člověk člověku vlkem, Ukřižovaná) kvaš, 1901, in memoriam Arthura Schopenhauera[6]
  • Hekaté, 1901
  • Živá voda - Gulliver v zemi skřítků, 1910[7]
  • Alegorie krásy a lásky, 1913[8]
Rodný dům v Sušici

Galerie

Reference

Literatura

  • Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 978-80-7035-391-2
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění díl II., N–Ž, Academia Praha 1995, s. 615–616.
  • Prahl Roman, Maxmilián Pirner (1854–1924), Katalog výstavy NG Praha 1987
  • Matějček Antonín, Soubor díla Maxe Pirnera, 78. a 79. výstava SVU Mánes, Praha 1924
  • Šuman V., Maxmilián Pirner 1854–1924, Praha 1924

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.