Karel Pirner

Karel Pirner byl syn malíře a profesora na Akademii výtvarných umění Maxmiliána Pirnera (1854-1924) a jeho manželky Josefy, rozené Pintzové (1867-1942).[1] Byl nejmladší ze tří dětí.[2] Střední školu absolvoval nejprve na reálném gymnáziu na Smíchově, dokončil maturitou v Mělníku roku 1918.[3]

Od roku 1918 studoval na ČVUT stavební inženýrství. Jeho studia, která prodloužila vojenská služba a zaměstnání, ukončil s vyznamenáním v prosinci 1927. Po promoci pracoval do roku 1929 jako stavební inženýr na Vysokém učení technickém a v soukromých firmách, zejména na projektech okresních silnic; rok byl zaměstnán na Zemském správním výboru v Praze.

Již jako student přispíval do časopisů Studentská turistika, Motocykl a Motor revue, kde uplatňoval svoji zálibu v motorismu. Tato záliba se projevila i v jeho pozdějších knihách pro mládež, do kterých vkládal návody, jak opravovat a udržovat motocykly.[4] (Např. do chlapeckého románu Tajemný motocykl ve Vlčích jamách vložil podrobný popis motokola Jawa 100, včetně názorných výkresů a popisu funkce dvoutaktního motoru s vyobrazeními.) Byl též redaktorem podnikového časopisu Jawa.[5]

Karel Pirner byl jedním z prvních vědeckých pracovníků v hydraulickém výzkumu v ČSR,[6] svou specializaci na výstavbu přehrad propagoval i v rozhlase.[7] V srpnu 1929 nastoupil do státního výzkumného ústavu hydrologického a hydrotechnického v Praze-Podbabě, do vodní laboratoře. Stal se vedoucím provozním inženýrem této laboratoře a vykonával práce pro projekty údolních přehrad Slapy, Vrané a dalších. V letech 1934-1948 pracoval na ministerstvech (veřejných prací, dopravy a techniky, techniky). V roce 1945 stal zástupcem přednosty přehradního oddělení. Od července 1946 kontroloval na ministerstvu techniky projekty a stavby vodních děl před schválením. K 31. květnu 1948 byl dán na vlastní žádost ze zdravotních důvodů do výslužby.[3] Odbornou znalost přehrad zužitkoval v románu Přehrada na Velké řece.

Po krátkém invalidním důchodu byl zaměstnán ve stavebních firmách (pozdější Ingstav Praha, n. p.). Od roku 1952 byl projektantem v železničním projektovém ústavu SUŽEL, který byl v listopadu 1953 přeměněn na Státního ústavu dopravního projektování (SÚDOP).[8][9]

Zemřel v Praze, je pochován na pražských Olšanských hřbitovech, část 005, odd. 17, hrob 175.

V prosinci 1927 se oženil s Marií Jelínkovou. Prof. ing. Miroš Pirner, DrSc., dr.h.c. (vědecký pracovník a bývalý ředitel Ústavu teoretické mechaniky, *1928) je jejich syn.[10]

Pod pseudonymem Ing. Rena přispíval články o motocyklismu do týdeníku Pestrý týden.[11] a do Národních listů[12] Tisk zveřejnil i jeho vzpomínky na otce Maxmiliána Pirnera[13] a matku Josefu.[14]

• Tajemný motocykl ve Vlčích jamách (Dobrodružný román pro budoucí statečné muže o motocyklech, policejním psu, dvou hrdinech, holčičce a jiných důležitých věcech a lidech, pod pseudonymem Rena ; ilustroval Emil Posledník, obálka Zdeněk Burian], Praha, Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, 1938)
• Přehrada na Velké řece (Technický román pro mládež, ilustrace Evžen Weidlich, v Praze, Jos. R. Vilímek, 1947)
• Tajemný motocykl ve Vlčích jamách (pseudonym Ing. Rena, ilustroval Emil Posledník, Praha, Komenium, 1947)
• Motocykl z podzemí (Román pro mládež, příběh z dob odboje, v Praze, Jos. R. Vilímek, 1948)

• Démon lásky (Strojopis nevydaného díla o otci, malíři Maxmiliánu Pirnerovi; uložen v SOA Plzeň)[15]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Pirner