Maurice Sarrail

Narodil se 6. dubna 1856, čtyři roky po nástupu Napoleona III. na trůn v jihofrancouzském Carcassonne.[2] Do prestižní francouzské vojenské akademie (École Spéciale Militaire) v Saint-Cyru vstoupil v roce 1875. Školu vystudoval 1. října 1877 jako třetí nejlepší žák ročníku. Sloužil v Alžírsku a zúčastnil se také tažení na jihu Tuniska. Současně měl hodnost podporučíka (Sous-lieutenant) pěchoty. Mezi lety 1883 a 1885 studoval na vyšší francouzské vojenské škole – na Válečné akademii (École supérieure de guerre). V říjnu 1882 byl povýšen na poručíka (Lieutenant), v roce 1887 do hodnosti kapitána (Capitaine) a o deset let později v roce 1897 byl jmenován šéfem praporu. Po vypuknutí nechvalně známé Dreyfusovy aféry v roce 1900 si ho francouzský ministr války generál André vybral jako svého poradce a stali se dobrými přáteli. Ve funkci poradce zůstal až do roku 1907. Od února 1901 do února 1904 byl ředitelem akademie (École Militaire d'Infanterie) v Saint-Maixent-l'École. Rok po svém jmenování ředitelem akademie byl povýšen na podplukovníka (Lieutenant-colonel). Od roku 1904 do roku 1906 byl zároveň velitelem vojenské stráže Poslanecké sněmovny v Palais Bourbon. Poté byl od 7. března 1907 do 27. března 1911 velitelem pěchoty ministerstva války. V roce 1908 se stal brigádním generálem (Général de brigade). Od 27. března 1911 velel 12. pěší divizi (12e division d'infanterie), součásti 6. armádní skupiny (6e corps d'armée) a od 1. října 1913 byl převelen do vedení 4. pěší divize (4e division d'infanterie).[3]

Alexandr I. Karađorđević v Monastiru, 1917

Za první světové války patřil k nejstarším francouzským generálům.[4] 2. září 1913 nahradil generála Ruffeyho sesazeného generálem Joffrem ve velení 3. armády (IIIe Armée) v Ardenách[5] a v této funkci vydržel až do 22. července 1915, kdy ho generál Joffre také sesadil. Zároveň dne 1. listopadu 1913 byl jmenován velitelem 8. armádního sboru (8e corps d’armée) v Bourges.[2] Spolu s touto armádou se také zúčastnil první bitvy na Marně a podařilo se mu odrazit německý útok. Jeho podíl na francouzském vítězství byl stejný jako podíl maršála Focha a generála Gallieniho. Na západní frontě se také zúčastnil bitvy u Verdunu. V říjnu 1915 byl z politických důvodů odeslán s francouzskou orientální armádou (Armée française d'Orient) do Soluně, kam dorazil 5. října 1915.[6] A o rok později v lednu 1916 převzal velení všech spojeneckých armád na bojišti v Makedonii. S jeho souhlasem vyhlásil velitel francouzské posádky města Korçë Henry Descoin autonomní Albánskou republiku Korçë s Themistoklem Gërmenjimem v čele. V listopadu 1916 se mu podařilo po bitvě u makedonského Monastiru (Bitoly) toto město dobýt. Kvůli neúspěšné ofenzivě byl 14. prosince 1917 zbaven funkce novým francouzským premiérem Clemenceauem a ve funkci nahrazen generálem Guillaumatem. Sarrail totiž nedokázal vytvořit ducha vzájemné důvěry mezi mnohonárodnostními jednotkami.[7] Do konce války zbýval necelý rok a Sarrail tak během ní již nezaujal žádné významnější místo a do jejího průběhu nezasáhl.[3]

Damašská rezidence generála Sarraila

Do zálohy přešel ještě před skončením první světové války 6. dubna 1914.

Jeho političtí přátelé pro něj ale přes jeho penzionování získali výhodné místo v roce 1924, kdy byl odeslán jako významný vojenský činitel do Sýrie. Tam se také zúčastnil potlačování syrské revoluce o rok později, v roce 1925 a nařídil ostřelování Damašku.[3][8]

Zemřel o pět let později v den pohřbu maršála Focha[1] 23. března 1929 v úplném ústraní[9] a byl pohřben v pařížské Invalidovně.[10]