Matěj z Janova

Matěj se narodil v jihočeském Janově u Mladé Vožice, nedaleko Malého Ježova, rodiště jeho o generaci staršího přítele Vojtěcha Raňků. Vojtěch pak Matěje podpořil na jeho studiích. Jako mladý muž se Matěj setkal v Praze s Milíčem z Kroměříže, jenž na něj hluboce zapůsobil a o němž později napsal v rámci svých Regulí celou kapitolu.[1] Na rozdíl od Milíče však Matěj neprosazoval ideál života v chudobě.^[zdroj?] Od roku 1373 Matěj studoval v Paříži na Sorbonně, kde se ho ujal Vojtěch Raňkův z Ježova. V roce 1376 dosáhl titulu mistra svobodných umění a poté pokračoval ve studiu teologie a zároveň přednášel na artistické fakultě. Po roztržce na pařížské univerzitě v souvislosti s papežským schizmatem roku 1381 opustil Paříž (francouzský král podporoval avignonského papeže, naproti tomu Matěj papeže římského). Podnikl cestu do Říma a posléze se vrátil do Prahy.[2] Po návratu získal hodnost svatovítského kanovníka, ovšem neplynuly mu z ní žádné příjmy.[1] Finančního zajištění se mu dostalo až v roce 1388 se ziskem fary ve Velké Vsi u Podbořan v tehdejším kadaňském děkanátu. Jak bylo tehdy zvykem, svou faru osobně nespravoval, ale žil nadále v Praze.[3] V Praze Matěj kázal ve svatovítské katedrále a v kostele svatého Mikuláše na Starém Městě pražském.[1] Kázání pronášel v češtině. Možná též pokračoval ve studiu teologie na pražské univerzitě.[2]

Matěj se brzy dostal do podezření z hereze. Synodou pražské arcidiecéze byl 18. října 1388 donucen odvolat pět bludných článků, které se týkaly uctívání svatých a jejich ostatků, otázky mystického těla Kristova a častého přijímání svátosti eucharistie. O den později synoda zakázala časté svaté přijímání (po svém mystickém zážitku změnil arcibiskup Jan z Jenštejna názor a časté přijímání bylo povoleno synodou v roce 1391). Matěj byl též na půl roku zbaven oprávnění kázat v Praze, čímž získal čas na psaní svých již započatých Regulí, v nichž dále rozváděl své teologické názory. Snažil se v nich odhalovat projevy falešného křesťanství, například zištné praktiky světského i řeholního kléru nebo povrchní úctu k obrazům a relikviím svatých.[1]

Učení Matěje z Janova bylo ještě jednou prověřováno pražským arcibiskupem. Matěj musel předložit ke kontrole opisy svých dvou děl a měl dočasně zakázán výkon kněžských funkcí. Matěj se nechtěl bouřit proti církevní autoritě a 13. září 1392 slíbil v přítomnosti generálního vikáře Jana z Pomuku poslušnost pražskému arcibiskupovi, načež mohl nadále působit v kněžském úřadu.[1] Literatura není zajedno ohledně data Matějova úmrtí, některé zdroje uvádí rok 1393,[3] zatímco jiné až rok 1394.[1][2]

Kázal latinsky – pro učence. V kázáních kritizoval kult svatých a uctívání jejich ostatků, stav žebravých mnichů považoval za zbytečný, požadoval častou účast na svátosti eucharistie. Své myšlenky však Matěj shrnul v latinském spise Regulae Veteris et Novi Testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona), v němž požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve. Argumenty pro své učení hledal především v bibli, protože bible jako slovo Boží byla pro tyto účely nejvyšší autoritou. To mělo velký význam pro pozdější husitské hnutí, které opíralo své požadavky rovněž o autoritu bible a snažilo se proto bibli zpřístupnit i prostému lidu.

• Regulae Veteris et Novi Testamenti, pět knih v šesti svazcích, dokončeno 1392
• Tractatus de praecepti Domini