Anglický mastif

Jejich původ je odvozen od velkého, silného psa Canis lupus laniger (Vlk mongolský), jehož pozůstatky byly objeveny v pohořích Tibetu z doby neolitu. Z této oblasti se pravděpodobně rozšířil do Mezopotámie, Řecka, přes moře pak do Itálie a pak následoval Kelty při jejich migraci po Evropě a na Britské ostrovy. S ohledem na jejich odvahu, statečnost a nebojácnost v boji se molosové dělili s člověkem o dobré i zlé po dobu tří tisíciletí a stali se nejen silnými, ale i chápavými a věrnými psy.

V rámci této velké skupiny molosů patří anglický mastif mezi nejstarší psí plemena, a navzdory jeho bojové minulosti jej lze v současnosti charakterizovat jako dalšího krotkého psího obra. Do Velké Británie se předkové mastifa dostali prostřednictvím Keltů či Féničanů. V roce 55 př. n. l., kdy Julius Caesar se svým vojskem dobýval Británii, byl překvapen silou a odvahou britských psů bránících britské hradby. Tito psi mu tak učarovali, že je převezl do Říma, kde se používali na zápasy v arénách. Zmínka o tom je i v záznamech Římana Arriana, místodržitele v Galii (z roku 131 n. l.), který ve svém díle "Kynegetikus" popisuje keltské psy, lámající v aréně býkům vazy. Tito psi byli přes svoji velikost a sílu velmi dobře ovladatelní a pro tuto jejich vlastnost je nazýval "Mansuetus", což znamená - mírný, krotký - a údajně z tohoto slova vznikl název mastif.

Je to však pouze jedna z verzí, protože je možné, že jméno mastif má také kořeny někde v keltském prostředí.

Zápasy zvířat v arénách se staly zálibou britské šlechty. Mastifové byli po dobu několika století zneužíváni na zápasy s býky, medvědy i lvy. Po roce 1658 nebyly již tyto zápasy pouze zábavou šlechty, ale sloužily také pro pobavení lidu, a to honbou na býky. Tyto honby byly všeobecně rozšířeny, protože maso štvaného býka bylo křehčí než maso zvířete, které nebylo k smrti uštváno. V některých oblastech existovaly zákony, které pod hrozbou pokuty zakazovaly řezníkovi zabít býka, aniž by byl nejdříve uštván psy.

Tyto krutosti byly definitivně zakázány v roce 1853 anglickým parlamentem. Po tomto zákazu v 19. století popularita mastifa ve Velké Británii poklesla. O původním využívání mastifů jako bojových psů hovoří archívní záznamy kronikářů bitev. K nejslavnějším záznamům bojové minulosti mastifa patří bitva u Agincourtu v roce 1415 a také zmínka z první poloviny 16. století, kdy anglický král Jindřich VIII. pomohl Karlu V. v boji proti Františkovi I., francouzskému králi, tak, že mu poslal 800 pro boj vycvičených mastifů i s doprovodem.

Mastifové zůstali bojovými psy až do 17. století. Mimo jiné využívali služeb mastifů také španělští dobyvatelé při pronásledování indiánů v Jižní Americe. V Severní Americe byli mastifové použiti ve válce Jihu proti Severu, kde bojovali na straně Konfederace.

Koncem 16. století se jejich využití přeorientovalo i na lovy, zvláště na medvědy a vlky, avšak nikdy se nestali skutečnými loveckými psy.

I když mastifové byli po dobu své existence používáni ve válkách, v arénách i na lovech, jejich povaze nejlépe vyhovovalo jejich využití jako psů hlídajících obydlí, majetek a pána. Zvláště po zákazu zvířecích zápasů spočívalo využití mastifů v hlídání anglických sídel, převážně šlechtických. V této úloze byli a jsou neohroženými pány, kteří se v noci pohybovali po svěřeném území, na které nemohl vstoupit nikdo nevítaný, ať již omylem či úmyslně. Každého živého tvora, který jeho území nerespektoval, nemilosrdně napadl. Pro tuto jeho zdánlivě krutou povahu byl v této úloze strážce nenahraditelný, čehož důkazem jsou historky o jeho hrůzostrašnosti v noci, které jsou velmi barvitě popisovány v mnohých povídkách či románech, jako například v nejznámějším Psu Baskervilském od A. C. Doyla.

Mastif se kvůli své náročnosti na výživu nestal "psem mnohých", jak říkají Angličané, čemu může vděčit, že se vyhnul různým šlechtitelským módním vlnám a dodnes si zachoval takřka nezměněnou podobu exteriéru, což dokazují i dobové kresby a vyobrazení. Čistá plemenitba anglických mastifů se datuje přibližně od roku 1415, kde, v již vzpomínané bitvě u Agincourtu, je zmínka o feně Sira Peersa z Lyme Hallu, která se považuje za pramatku slavných Lyme Hallských mastifů.

Mastif je dnes symbolem síly, ale při své hmotnosti dovede být neuvěřitelně rychlý a obratný[1]. Jeho podceňování by mohlo být pro vetřelce vážnou hrozbou, jelikož, pokud je okolnostmi donucen, dokáže být velmi nebezpečný. Navzdory tomu je povahově svému pánovi velmi oddaný.

Srst tohoto plemene je velmi krátká a přilehlá, může být mastná, ale nepotřebuje zvláštní péči. Občasně vyčesat kartáčem s jemnými štětinkami, čímž i promasírujete srst kůži. Nijak extrémně nelíná, jako třeba border kolie. Častému mytí šamponem se ale musíte velkým obloukem vyhnout; srst by ztratila svoji přirozenou mastnotu a to by způsobilo rozsáhlé potíže s kůží, jako jsou mokvavé záněty.

Do uší nemusíte nijak zasahovat, ale občas jej zkontrolujte, zda se v uchu nevytváří moc ušního mazu, který odstraníte kvalitním přípravkem na jeho rozpouštění. Srst ze zvukovodů se vytrhávat nemusí, pokud není moc dlouhá.

Nepotřebuje mnoho pohybu, přes svoji váhu sice je obratný, ale i tak je nejraději s vámi doma na gauči nebo na vyhřáté podlaze. Není pro něj vhodný běh u kola ve velkém horku, zvláště na asfaltu. V horku se totiž kůže mezi vrásky hodně potí a voda se nijak neodpařuje. Také běh na horkém asfaltu není vhodný, protože polštářky na tlapkách jsou citlivé a mohly by být rozpraskané. Jinak je pro něj vhodný veškerý pohyb.

Výcvik u tohoto plemene je důležitý, ale bude složitější. Jak je již napsáno nahoře, tento pes si nejdříve vše rozmyslí, než to udělá, proto se dá říci, že je tvrdohlavý. Pokud se ale něco naučí, jen tak to nezapomene, má dlouhou paměť.

Výchova je nutná, ale většina jedinců tohoto plemene jsou od přírody čistotná a většinou si sama řeknou, že chtějí ven vykonat potřebu. Někdo si však může špatně vyložit, když je štěně v noci probudí vytím u dveří.