Martin Martinček

Narodil se 30. ledna 1913 v Liptovském Petru, dětství prožil na Spiši, ve Spišské Staré Vsi a v Šariši – v Sabinově. Po maturitě na reálném gymnáziu v Prešově začal studovat právnická studia na Univerzitě Komenského v Bratislavě, které ukončil doktorátem v roce 1937. Začínal pracovat v advokátní praxi, později v soudnictví. Po osvobození Košic se podílel na organizování Ministerstva spravedlnosti, později Ministerstva financí.[1] Od roku 1946 do uvěznění 25. února 1948 byl prezidiálním šéfem Úřadu předsednictví Slovenské národní rady.

Roku 1947 se oženil s akademickou malířkou Ester Šimerovou.

Po roce 1948 byl Martin Martinček donucen odejít z veřejného života. Začal pracovat v Liptovském Mikuláši v cihelně na bagru, později na slepičí farmě a také jako plánovač. V roce 1957 se stal členem Svazu slovenských výtvarných umělců v Bratislavě jako umělecký fotograf. Ke konci padesátých let se především jeho zásluhou uskutečnila myšlenka umělců v Liptovském Mikuláši založit Literárně historické muzeum Janka Krále. Martinček byl jeho ředitelem do roku 1961. Po úspěchu jeho fotografií a knih doma i v zahraničí mu Rada Městského národního výboru v Liptovském Mikuláši udělila Památnou plaketu za zásluhy a rozvoj města.

V roce 1970 mu vláda ČSSR udělila titul Zasloužilý umělec.

Dispozice pro tvořivou činnost si Martin Martinček přinesl už z rodinného prostředí. Jeho otec byl architektem – stavitelem a mladý Martin podle jeho vzoru často modeloval. Jako čtrnáctiletý si bez vědomí rodičů vydělal na fotografický aparát nošením kufrů cestujícím ze stanice. Fotografii zůstal věrný i během studia na vysoké škole, po nástupu do zaměstnání ji však pracovní povinnosti potlačily do pozadí.

Fotografie se opět vrátila do Martinčekova života na Liptově, kam musel odejít v roce 1951. Bylo to v období těžkých rodinných a profesionálních otřesů, když nemohl vykonávat své povolání a kdy se mu zpřetrhaly téměř všechny společenské svazky. Začal pravidelně nacházet inspiraci chozením po horách a fotografováním přírody a všedního života obyčejných lidí, často dřevorubců. Začal se věnovat fotografii profesionálně, jako umělec ve svobodném povolání.

V polovině 60. let vydal knihu svých fotografií Nezbadaný svet. Obsahovala rozsáhlý soubor fotografií zachycujících obrazy, které vytvářela hra světel a stínů na pních pokácených stromů, nebo měnící se tvář dřeva a stromů v závislosti na počasí (například obrazy Klebetnica, Tajomné mesto, Kordillery, Hlava byvola, Mexičanka, Astronaut, Mím, Krídlo motýľa, Tanečnica, Klasy, Rybárske siete, Papyrus). Snímky z knihy zveřejnil v roce 1962 britský deník The Times a v následujícím období i další světové noviny a časopisy. Martin Martinček byl v tom čase známějším v zahraničí než doma. Fotografie vystavoval v Metropolitním muzeu umění v New Yorku a v dalších centrech výtvarného umění.

V dalších cyklech Svetlá vo vlnách, Svetlá na veciach zeme, Chvála vody, Hora, autor citlivě umocnil náměty, které nabízí lidskému oku příroda. V roce 1964 mu vyšla cizojazyčná kniha fotografií Unerfoschte Welt…, o dva roky později Vám patrí úcta a v roce 1969 Ľudia v horách a Svetlá vo vlnách, později Kolíska s poezií Milana Rúfusa.

Cyklus Chvála slnka měl velký úspěch na Bienále výtvarného umění v brazilském Sao Paulu v roce 1981 a o tři roky později na Bienále v Benátkách. Autor zobrazil podoby Slunce – jeho odrazy na vodní hladině.

Martin Martinček zemřel 1. května 2004 ve svých 91 letech v Liptovském Mikuláši.

Za svou práci byl několikrát oceněn jak doma, tak i v zahraničí:

• 1970 titul zasloužilý umělec
• 1970 čestný titul Excelence FIAP Mezinárodní federace umělecké fotografie (FIAP) v Bernu
• 1989 Pamětní medaile zasloužilého umělce Josefa Sudka
• 1998 Cena Martina Benky
• 2000 Čestný občan města Liptovský Mikuláš
• 2003 státní vyznamenání Pribinův kříž I. třídy