Mario Muchnik

Jeho prarodiče, ruského a aškenázského židovského původu, emigrovali z Ruska do Argentiny. Jeho otec Jacobo Muchnik (1907–1995) byl úspěšný v reklamě i jako nakladatel – založil nakladatelství Jacobo Muchnik, později přejmenované na Fabril Editora a spolu s Víctorem a Joan Seixovými i nakladatelství Difusora Internacional (DISA). Již od útlého věku se setkával s významnými autory jako například Jorge Luis Borges, Ernesto Sabato a Rafael Alberti.

Narodil se v Ramos Mejía a vystudoval na univerzitě Ward, stejně jako spisovatel Manuel Puig. Na konci 40. let jeho rodina emigrovala do New Yorku, kde Mario vystudoval fyzikální vědy na Kolumbijské univerzitě (1953).[2] Později získal doktorát. na Università degli Studi v Římě (1957) a podílel se na objevu antičástice sigma +. V Římě také v šedesátých letech vyučoval na Ústavu jaderné fyziky ; v roce 1961 se seznámil se svou ženou, francouzskou novinářkou a malířkou Nicolou Muchnik.[3] V roce 1966 opustil fyziku, aby se mohl věnovat fotografii; [4] dále se v roce 1967 stal šéfredaktorem audiovizuální společnosti v Londýně. Účastnil se francouzských květnových nepokojů v roce 1968, o kterých zanechal svědectví vydáním knihy fotografií na toto téma.

V roce 1973 se svým otcem Jacobem Muchnikem založil Editores, [5] který v současnosti (2020) nese jméno El Alep. Zároveň od roku 1968 řídil v Paříži literární sbírky pro nakladatele Roberta Laffonta. V roce 1978 se definitivně přestěhoval do Španělska, do Barcelony. Do Argentiny se nevrátil, protože jeho bratranec byl mučen a deportován diktaturou Videla. První knihou, kterou redigoval v Muchnik Editores, byla básnická sbírka Y otros poemas Jorga Guilléna, vytištěné v Mexiku a distribuované ve Španělsku. V letech 1982 až 1983 byl literárním ředitelem Ariel-Seix Barral a do roku 2012 viceprezidentem Difusora Internacional. [6] Léta pracoval v nakladatelství Anaya a v letech 1991 až 1997 vytvořil imprint Anaya-Mario Muchnik pro vydávání zahraničních a současných narativních děl, nových španělských spisovatelů a historických esejů. V roce 1998 založil novou nezávislou vydavatelskou značku Taller de Mario Muchnik, která vydává šest narativních a esejistických titulů ročně. [7] Byl přítelem Eliase Canettiho, Prima Leviho, Julia Cortázara, Augusta Monterrosa a Montera Gleze a komplicem dalších nezávislých nakladatelů jako Carlos Barral a Giulio Einaudi. [8]

Cinefil a velmi oddaný židovské věci se jako spisovatel věnoval především autobiografickému žánru (vydal pět knih tohoto druhu), ale také světu střihu, rozvržení, typografie, stylových korektur. V červnu 2018 vystavoval jako fotograf v Paříži a část svého fotografického archivu odkázal Institutu Cervantes;[9] vynikají jeho portréty Jean-Paul Sartre, Kateb Yasine, Giuseppe Ungaretti, Bulat Okudžava, André Malraux, Peter Berling, Abbie Hoffman a Dario Fo. Překládal také autory jako Arthur Miller, Ibrahim Souss, Elie Barnavi, Elías Canetti (když ještě nebyl znám), Guy Davenport, Italo Calvino, Irène Némirovsky a Susan Sontag. [10]

• 1983 – Mundo judío: crónica personal.[11]
• 1986 – Un bárbaro en París.
• 1989 – Albert Einstein.
• 1999 – Lo peor no son los autores: autobiografía editorial 1966–1997.
• 2000 – Banco de pruebas: memorias de trabajo, 1949–1999.[12]
• 2000 – Normas de estilo.
• 2000 – Editing. Arte de poner los puntos sobre las íes y difundirlas.
• 2002 – Léxico editorial: para uso de quienes todavía creen en la edición cultural.[13]
• 2003 – Editar «Guerra y paz».[14]
• 2003 – Cinco cavilaciones sobre la infancia como género literario.[15]
• 2005 – A propósito: del recuerdo a la memoria, 1931–2005.[16]
• 2006 – Nuevas normas de estilo (2.ª ed. corregida y ampliada del libro de 2000).[17]
• 2007 – El otro día: una infancia en Buenos Aires, 1931–1945.
• 2007 – Instantes robados.[18]
• 2008 – Volverte a ver: Argentina, 1971.
• 2008 – Julio Cortázar.
• 2011 – Oficio editor.[19]
• 2011 – Ernesto Sábato.
• 2014 – Ajuste de cuentos.

Podle zdroje:[20]

• Miguel Ángel zblízka (Barcelona: Muchnik Publishers, 1975).
• De cielo en cielo (Z nebe do nebe, Madrid: Z dílny Maria Muchnika, 2003).
• Lo peor no son los autores: las fotos (Nejhůře na tom nejsou autoři: fotografie, Madrid: Del Taller de Mario Muchnik, 2004).
• En las ciudades: fotografía urbana en los fondos de la Fundació Foto Colectania (Madrid: Generální ředitelství archivů, muzeí a knihoven, 2005).[21]
• Mayo 68: prohibido prohibir: imágenes de mayo del 68, 2008.[22]