Marie Ludmila Černá-Šlapáková

Pocházela z kultivované učitelské rodiny z Turnova. Její otec byl učitelem dějepisu[1] a přítelem historika a vlastivědného pracovníka Josefa Vítězslava Šimáka, jejím strýcem byl Antonín Bohumil Černý, pražský knihkupec a jednatel Společnosti přátel starožitností. Po dokončení gymnázia v Čáslavi zahájila během první světové války studia historie a zeměpisu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studia dokončila v roce 1923 s diplomem historičky; byla první ženou z Turnova s diplomem PhDr.[2] Během pražských studií bydlela u Šimákových (J. V. Šimák si přál, aby pokračovala v jeho historické a vlastivědné práci na Turnovsku). Po válce vystudovala také archivnictví na Státní archivní škole v Praze.

Její otec po roce 1918 odešelo zakládat školy na Slovensko, proto ještě před dokončením studií na Karlově univerzitě odešla za rodiči do Bratislavy.

V roce 1930 a 1932 studovala na pařížské Sorbonně a na Ēcole des Chartes (ústav pro pomocné vědy historické), současně si rozšiřovala jazykové znalosti. Z francouzského studia vytěžila práci o českých studentech na francouzských univerzitách.[3]

Ráda cestovala, navštívila kromě Francie mnohé další země a v nich se vždy seznamovala i s jejich knihovnami - rakouskými, německými, švýcarskými, italskými, polskými, maďarskými a bulharskými. Navštívila také Turecko. Díky dobré jazykové průpravě se zúčastňovala mezinárodních odborných setkání.[4]

Byla členkou sokolského a ženského hnutí.

Jejím manželem byl generálporučík JUDr. František Šlapák (1896-1965).

Její první publikovaná práce Rozvod Přemysla I. a Adély Míšeňské vyšla v roce 1923,[5] ve stejném časopisu vyšla její studie Příspěvek k osudu Bible kralické.[6] o nákupu jednoho exempláře Bible kralické Universitní knihovnou v Bratislavě

V Bratislavě pracovala od roku 1923 v Universitní knihovně a společně s jejím ředitelem Janem Emlerem (1877-1951) měla jako tajemnice knihovny velký vliv na její proměně v moderní vědeckou instituci. Činností v knihovně se její zájem přesunul z historie na knihovnictví a knihovědu. Dokladem jejího knihovědného zájmu jsou práce o Bibli kralické, prvotiscích Jana Gutenberga, vrcholem knihovědného bádání jsou Stručné dějiny knihtisku.

V letech 1937-1939 vyučovala jako lektorka knihovnictví na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Po vyhlášení Slovenského státu musila z Bratislavy odejít a nastoupila do Národní a univerzitní knihovny v Praze, v níž působila až do konce života především na úseku národní bibliografie, později na pozicích ve věcném popisu a kabinetu knihovnictví.

V letech 1951-1960 znovu vyučovala na Univerzitě Komenského v Bratislavě (zejména bibliografii a knihovědu), do Bratislavy dojížděla pravidelně 2x měsíčně. Vedla diplomové práce, vyučovala také v doškolovacích kurzech. Svojí pedagogickou činností vychovala dvě generace slovenských knihovníků.

Přednášela současně i na knihovnických kurzech Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Státní knihovnické škole v Praze. Byla lektorkou v nástavbových doškolovacích kurzech pro knihovníky bez odborné kvalifikace v různých městech západních a severních Čech, Olomouci a Brně.[7]

Rozsah jejích zájmů se projevil i v její publikační činnosti: napsala 200 prací historických, knihovnických a bibliografických. Stěžejní zůstávají její díla z knihovědy (dějiny knihtisku) a bibliografie. Z jejích učebnic se vyučovalo na střední knihovnické škole.[8] Z bibliografických osobností věnovala pozornost zakladateli slovenské bibliografie Ludovítu V. Ríznerovi, Denník s jejím odborným doprovodem a poznámkami vydala Slovenská akademie vied v Bratislavě.

Ačkoliv se nestala pokračovatelkou J. V. Šimáka, zpracovala jeho personální bibliografii[9], rozšířená tato práce vyšla ve Sborníku k 70.narozeninám univ. prof. dr. J. Šimáka[10] v Turnově.

Do posledních dnů svého života v Universitní knihovně v Praze nepřestala jako pokračovatelka Knihopisu starých tisků Zd. V. Tobolky bádat o cizojazyčných bohemikách 16. a 17. století.[11]

Na 2. sjezdu čs. knihovníků v Bratislavě v roce 1958 jí bylo uděleno čestné uznání Ministerstva školství a kultury[12] a v roce 1967 vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.[13]

• ČERNÁ, Marie L. Stručné dějiny knihtisku. Praha: Šolc a Šimáček, 1948. 224 s.
• ČERNÁ, Marie. Základy bibliografie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1957. 111 s.
• ČERNÁ, Ludmila; GROH, Kamil. Úvodní část k systému a organisaci katalogů: (Pomocná příručka pro vyučování knihovnictví na 4leté osvětové škole).. Praha: Výzkumný ústav osvětový, 1957. 20 s.
• ČERNÁ, Marie Ludmila. Národné bibliografie: Príručka pre poslucháčov knihovedy a pre knihovníkov. Martin: Matica slovenská, 1955. 306 s.
• ČERNÁ, Marie Ludmila. Katalogisace jmenná a speciální. Praha: Výzkumný ústav osvětový, 1957. 58 s.
• ČERNÁ-ŠLAPÁKOVÁ, Marie L. ed. Vzácné staré knihy ve Státní technické knihovně v Praze. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971. 344 s., 80 s. fot. příl. s.
• ČERNÁ, Marie Ludmila. Kapitoly z knihovnictví: průzkumová verze učebních textů pro předmět "Knihovnictví" na středních knihovnických školách. Vývoj písma, knihy a tisku. Praha: Státní knihovna ČSSR, 1966. 30 s.
• ČERNÁ, Marie Ludmila. Speciální katalogizace. Praha: Ústřední metodický kabinet knihovnictví, 1956. 22 s. Zvláštní otisk z Českého časopisu historického, ročník 60.
• RÍZNER, Ľudovít Vladimír; ČERNÁ, Marie Ludmila, ed. Denník Ľudovíta V. Riznera.. Bratislava: Vydavatel'stvo Slovenskej akadémie vied, 1955. 377 s. (Korešpondencia a dokumenty; zv. 4.).