Marianne Breslauer

Marianne se narodila v Berlíně v rodině architekta Alfreda Breslauera (1866–1954) a jeho manželky Dorothey Lessing (která byla dcerou historika umění Julia Lessinga). V letech 1927–1929 absolvovala lekce fotografie v Berlíně a obdivovala práci tehdy známé portrétní fotografky Friedy Riessové a později maďarského fotogafa André Kertésze.

V roce 1929 odcestovala do Paříže, kde se krátce stala žákyní Mana Raye [2] s nímž se setkala prostřednictvím Helen Hessel, módní zpravodajky listu Frankfurter Zeitung a současně rodinné přítelkyně. Man Ray ji povzbudil, aby „šla svou vlastní cestou bez jeho pomoci“.[3] O rok později začala pracovat pro fotografické studio Ullstein v Berlíně, které tehdy vedla Elsbeth Heddenhausenová. Zde se především zdokonalila v práci v temné komoře.[4] Do roku 1934 byly její fotografie publikovány v mnoha předních časopisech, jako je Frankfurter Illustrierten, Der Querschnitt, Die Dame, Zürcher Illustrierten, Der Uhu a Das Magazin.[5]

Na počátku třicátých let cestovala do Palestiny a Alexandrie. Cestu podnikla se svou blízkou přítelkyní, švýcarskou spisovatelkou, novinářkou a fotografkou Annemarie Schwarzenbach, s níž se setkala prostřednictvím Ruth Landshoffové a kterou také mnohokrát fotografovala. Napsala o ní: „Ani žena, ani muž, ale anděl, archanděl.“

V roce 1933 cestovaly společně do Pyrenejí, aby pořídily fotografie podle zadání pro berlínskou fotografickou agenturu Academia. Tato práce přivedla Marianne do konfrontace s antisemitskými praktikami, které v té době v Německu začínaly po nástupu nacistů k moci. Její zaměstnavatelé požadovali, aby své fotografie zveřejnila pod pseudonymem, aby byla skryta skutečnost, že je ze židovské rodiny. To odmítala a opustila Německo. Její fotografie Školačky v roce 1934 v Paříži získala cenu „Fotografie roku“ na „Salon international d'art photographique“.

V roce 1936 emigrovala do Amsterdamu, kde se provdala za obchodníka s uměním Waltera Feilchenfeldta, který opustil Německo poté, co viděl nacisty zabránit aukci moderního umění. Zde se narodilo její první dítě, syn Walter. Rodinný život a práce obchodnice s uměním bránila její fotografické práci. Té se nakonec vzdala úplně, aby se soustředila na své další činnosti. V roce 1939 uprchla rodina do Curychu, kde se narodil druhý syn Konrad.

Po válce v roce 1948 manželé založili uměleckou firmu specializující se na francouzské obrazy a umění 19. století. Když její manžel v roce 1953 zemřel, převzala obchod, který provozovala se svým synem Walterem až do roku 1990. Zemřela v obci Zollikon nedaleko Curychu.

Její práce ukazuje zájem o přehlížené nebo marginalizované náměty. Ve své dřívější práci v Paříži, povzbuzená surrealistickým fotografem Manem Rayem, se zaměřila na bezdomovce podél řeky Seiny.[3] Její portréty ukazují vliv fotografických experimentů studentů Bauhausu a současného stylu Neues Sehen. Nicméně její fotografie vyjadřují silný osobní zájem a přístup k zachycení dynamického pohybu, částečně zprostředkovaná výběrem rušného městského prostředí. Svou fotografickou kariéru ukončila v roce 1936 kvůli nástupu nacismu.[1]

V roce 1999 obdržela cenu Hannah-Höch-Preis za celoživotní dílo.[1]

Je po ní pojmenována ulice Allée Marianne-Breslauer v Paříži.