Margaret Mahlerová

Dítě podle ní nejprve žije v „autistické skořápce“, kterou se brání rušivým podnětům zvnějšku, neboť nejistý pocit já může být vnějšími vlivy v raných fázích vývoje „zaplaven“. Autismus a schizofrenie jsou opakováním strategií autistické skořápky. K tomu, aby dítě autistickou skořápku opustilo, potřebuje podle Mahlerové optimální hladinu slasti a bezpečné zakotvení v matčině světě. Pokud je matka úzkostná, nevyzpytatelná, apatická či nepřátelská („hostilní“), stoupá pravděpodobnost, že dítě se bude vyvíjet psychoticky, že neopustí „skořápku“.

Kolem druhého měsíce života dítě počíná, dle Mahlerové, vstupovat do fáze symbiotické. Své já rozšíří o matku (je-li důvěryhodná), cítí fúzi s matkou, cítí s ní omnipotenci (všemocnost). V této fázi se dítě necítí od matky odlišeno, nicméně začíná mezi jeho já a ne-já (ještě nikoli objektem, ale jáskými oblastmi, které nemá pod kontrolou, ale ještě to neví) docházet k interakci. Pokud matka v této fázi neposkytuje dítěti harmonickou odezvu, nespolupracuje na jeho iluzi všemocnosti, dítě nezíská schopnost kontrolovat emoce a jeho identita nebude v budoucnu pevná. Poškodí se také jeho schopnost vytvářet vztahy a kontrola agrese bude snížená.

Kolem čtvrtého až pátého měsíce podle Mahlerové začíná klíčový proces psychického odštěpování dítěte od matky a vzniku nezávislé identity. Počíná takzvanou subfází diferenciace.

Dítě začíná interakci s matkou vnímat jako smyslovou slast, počíná si takto uvědomovat tělo a tím svou odlišenost od matky (Mahlerová hovoří o „diferenciaci tělesného obrazu“).

Dítě do ní vstupuje zhruba v devátém až osmnáctém měsíci. Ovládání svých pohybů dítě vede k jakési extázi identity, stále silnějšímu pocitu nezávislosti, ovšem bez toho, aby se dítě ještě zřeklo pocitu jednoty s matkou. Matka se pro dítě stává zásobárnou magických sil, do této zásobárny se dítě chodí „dobíjet“, aby se počalo vzdalovat od matky a objevovat svět mimo ní. Dítě se tehdy dle Mahlerové „zamilovává do světa“. Je to většinou šťastná vývojová fáze, kdy se dítě cítí mocné, šťastné a zároveň se nebojí světa.

Tato fáze vrcholí zhruba kolem dvou let věku. Dítě stále více chápe, že jednota je iluzí, že je na matce skutečně nezávislé, což v něm vybudí tzv. separační úzkost. Zatímco v minulém období bylo živé a průzkumnické, nyní má potřebu být více s matkou. Je to velmi komplikovaná fáze, pro dítě i pro matku, neboť dítě se chová „zlobivě“ – matku stále pronásleduje, ale přitom ji odstrkuje a provokuje. Podle Mahlerové se v něm bijí dvě tendence – touha po obnovení slastné fúze i strach, že fúze vyhladí já, že objekt dítě pohltí a vezme mu nezávislou existenci. Špatný průchod znovusbližovací fází (i chybné reakce matky v této etapě) jsou podle Mahlerové kořenem mnoha potíží na pomezí neurózy a psychózy – podle Mahlerové lze modelem zhroucení znovusbližovací fáze popsat zejména tzv. hraniční poruchu osobnosti (borderline syndrom). Ale fáze může být klíčem i k neuróze – když je poškozeno rozlišení objektu a subjektu v této fázi, nemůže dítě projít úspěšně oidipovským komplexem.

Čtvrtá fáze separačně-individuačního procesu, vymezená zhruba třetím rokem života. Dítě konflikty vyřeší tím, že objekt (matku) zvnitřní a nadále se k ní vztahuje jako k vnitřnímu symbolu. Poté již následuje fáze oidipovská, kdy dítě akceptuje intervenci „třetího“ prvku do jeho vztahu s matkou – tuto fázi již popsal Freud. Mahlerová též zdůrazňuje, že ve čtvrté subfázi se rozhoduje o zisku genderu („rodu“).