Marobud

Marobud pocházel z urozeného markomanského rodu a o jeho dětství mnoho nevíme. Mládí pravděpodobně strávil v Římě, kam byl, jak bylo častým zvykem, odveden jako rukojmí a vzdělán po boku urozených římských chlapců. Někdy před rokem 9 př. n. l. se vrátil ke svému kmeni, který v té době sídlil ve středním Německu, a stal se jeho králem. Mezi lety 9 a 6 př. n. l. se Markomani v souvislosti s aktivní činností římských jednotek ve středním Německu v několika vlnách přesunuli na české území, kde osídlili především střední Čechy, podkrušnohorské oblasti, jižní a východní Čechy.

Marobud se nespokojil s ovládnutím pouze České kotliny a je z písemných pramenů doloženo, že si poměrně brzy podmanil i kmen Lugiů sídlící ve Slezsku. Jeho svrchovanost postupně uznali i Silingové, Gótové, Semnoni a Langobardi. Jeho moc tak sahala od Dunaje na jihu k dolnímu Labi na západě a k dolní Visle na severovýchodě.

Jako schopný vůdce brzy dokázal vytvořit mocnou říši, která hospodářsky prosperovala natolik, že byl schopen držet si rozsáhlou armádu, vybudovanou po římském vzoru. Přestože byl Římany brzy chápán jako hlavní konkurent ve středodunajském prostoru, snažil se vést vůči Římanům politiku neutrální.

Tažení Tiberia a Saturnina proti Marobudovi v roce 6 n. l.

Římský historik Velleius Paterculus se osobně zúčastnil výpravy, kterou proti Marobudovi Římané podnikli roku 6 n. l. Římané vedli útok ze dvou směrů. Z vojenského tábora Carnunta (u Vídně) v Noricu vytáhl Tiberius (pozdější císař) a s tímto proudem šel také Velleius Paterculus. Od vojenského tábora Mogontiaca (dnešní Mohuč) vytáhl s několika legiemi Lucius Sentius Saturninus, toho času místodržící provincie Germánie. Výprava, která měla velkou naději na úspěch, ztroskotala, když v Panonii propuklo povstání a Tiberius se musel vrátit zpět na pomoc panonským posádkám. Marobud tohoto dočasného římského oslabení nevyužil k protiútoku, naopak urychleně s Římany uzavřel smlouvu o nezávislosti, přátelských vztazích a vzájemném neútočení, která mu na další desetiletí zajistila klid.

Marobud zachoval loajalitu Římu, i když v roce 9 n. l. v Germánii pod vedením cheruského knížete Arminia vypuklo povstání, které vedlo k velkým ztrátám na římské straně (bitva v Teutoburském lese). Vlivem Arminiova vzestupu od Marobuda odpadly některé kmeny (Semnoni), v roce 17 n. l. došlo k prvnímu přímému střetu mezi Arminiem a Marobudem, ale až roku 18 n. l. byl Marobud svržen, když ho přepadl Katvalda, vyhnaný šlechtic, který získal spojence u Gótů na dolní Visle. Marobud se uchýlil pod římskou ochranu, byl však internován a zbytek života strávil v Ravenně, kde byl i pohřben. Je ironií osudu, že podobný osud zajatce v Raveně sdílela i Thusnelda, manželka jeho největšího, v té době již mrtvého protivníka Arminia.

Nálezy z období na přelomu letopočtu se řadí do tzv. horizontu Marobudovy říše, jinak chronologicky se jedná o starší dobu římskou, stupeň B1.

Mnoho archeologů se snažilo objevit Marobudovo sídlo, Marobudum či Marábudum, o němž píše Klaudios Ptolemaios (Geografia II. 1. XI. 29), jiní autoři jeho doby je však nezmiňují.[1] Z doby germánského osídlení se ale na českém území nezachovaly žádné opevněné výšinné polohy. Předpokládá se tedy, že snad osídlil některé opuštěné keltské hradiště (Závist u Zbraslavi nebo Stradonice u Nižboru) nebo snad jeho sídlo mohla tvořit soustava dvorců.

S Marobudem, resp. jeho vojenskou družinou jsou spojovány nálezy na dvou rozsáhlých a bohatých pohřebištích z počátku našeho letopočtu v Dobřichově u Kolína (Pičhora) a v Třebusicích.