Maráthská říše

Maráthská říše, též Maráthská konfederace, byl v letech 1674–1818 stát, který v polovině 18. století zaujímal velkou část území současné Indie. Jak název říká, vznikl na území, které původně obývali Maráthové, v západní části střední Indie. Jeho vládcové se nazývali péšvové. Stát byl založen Šivádžím z rodu Bhónslů, v rámci bojů s islámem, zejména s Aurangzébem, Bidžápurem a ahmadnagarským sultanátem. Když se rody Bhónslů, Gájakvárů, Hólkarů a Sindhijů dohodly na spolupráci, vznikla rozsáhlá Maráthská konfederace, která se rozkládala na značné části střední a severní Indie a definitivně ukončila mogulskou nadvládu nad subkontinentem, která započala roku 1526. Říše byla na svém vrcholu za vlády Báladžího Bádžího Ráa (vládl v letech 1740–1761). V roce 1761 byl ovšem Báladží poražen ve třetí bitvě u Pánípatu, což byl počátek úpadku. Následovaly vnitřní rozbroje, které říši ještě více oslabily. Maráthská říše pak ještě svedla tři války s Brity (tzv. anglo-maráthské války v letech 1776–1818), ale nakonec jim podlehla. Území zabrala britská Východoindická společnost.[1]

Maráthská říše  मराठा साम्राज्य  ←  ←  1674–1818  →  → vlajka
geografie Území Maráthské říše (žlutá) v roce 1760
hlavní město:	Raigad, Saenji, Satara, Puné
rozloha:	cca 2 500 000 km² (rok 1760)
obyvatelstvo
národnostní složení:	Indové
jazyky:	maráthština, sanskrt, lokální
náboženství:	hinduistické, menšiny
státní útvar
státní zřízení:	absolutní monarchie (1645–1731) oligarchie s omezenou vládou monarchy (1731–1818)
měna:	rupie, paisa, mohur, šivraj, hon
státní útvary a území
předcházející: Mughalská říše Bídžápurský sultanát následující: Sikhská říše Indie pod vládou východoindické společnosti

Báladží Bádží Ráo