Manuel González Prada

Narodil se 5. ledna 1844 v Limě v aristokratické rodině pocházející ze Španělska. Jeho otec Francisco González de Prada Marrón y Lombera byl členem soudního dvora, jeho matka, oddaná katolička, se jmenovala María Josefa Álvarez de Ulloa y Rodríguez de la Rosa. 8. ledna 1944 byl v kostele San Sebastián pokřtěn limským arcibiskupem.

V roce 1855 byla rodina z politických důvodů nucena se přestěhovat do Valparaísa v Chile, kde Manuel González Prada navštěvoval anglickou školu. Po návratu do Peru v roce 1857 se jeho otec stal primátorem Limy a Manuel se zapsal na Real Convictorio de San Carlos. Začal zde studovat práva a humanitní vědy, studium ale nedokončil. V roce 1863, kdy mu bylo 19 let, zemřel náhle jeho otec ve věku 48 let a Manuel González Prada přerušil svá studia a začal se věnovat poezii a dramatické tvorbě.

Byl členem Literárního klubu v Limé a zakladatelem, později vicepresidentem Peruánského literárního kruhu, který se věnoval literatuře založené na vědě a poznání budoucího vývoje společnosti. Po smrti matky v roce 1888, zesílila jeho kritika společenských poměrů. Zařadil se do skupiny sociálních reformátorů, kam patřil například literát a politik Ricardo Palma nebo spisovatelky Clorinda Matto de Turner a Mercedes de Cabello Carbonera.

Během války proti Chile se účastnil bitvy u San Juanu a Miraflores, za obranu peruánské metrolpole. V důsledku invaze chilských vojáků do Limy se na protest zdržoval dva roky (1881 – 1883) ve svém domě, odkud nevycházel. Po podepsání mírové smlouvy (Tratado de Ancón) a odchodu chilských okupantů pokračoval v novinářské práci. V roce 1885 publikoval články Grau (o hrdinovi z bitvy u Angamos) a Hugo (u příležitosti úmrtí slavného francouzského literáta).

Pro nepříznivé poměry v zemi, odcestoval koncem roku 1891 se svoji ženou Adrianou do Evropy, kde pobýval dalších sedm let. Spolu s ní navštívil Francii, Švýcarsko, Belgii a Španělsko. Do Limy se vrátil v roce 1898 a dvě sbírky poezie Minúsculas a Exóticas. Jeho nejznámější kniha Pájinas libres (1894) vyvolala pobouření veřejnosti a byl blízko vyloučení z katolické církve.

Zemřel na srdeční zástavu, v Limě dne 22. července 1918, ve věku 74 let.

Politická kariéra

Adriana de Verneuil (1885)

Podílel se aktivně na politickém životě v Peru jako člen konzervativní politické strany Partido Civil a jako zakladatel radikální strany s názvem Unión Nacional. Tato strana ho jmenovala jako svého prezidentského kandidáta, ale po pronásledování režimem uprchl do Evropy. V prezidentských volbách v roce 1899 skončil jako třetí s 0,95% hlasů. Po neúspěchu v prezidentských volbách byl požádán, aby pracoval pro nově vytvořenou vládu. Nastoupil do funkce ředitele Národní knihovny Peru na Abancay Avenue a přispěl k reorganizaci a zlepšení knihovny, která si pod jeho vedením získala mezinárodní uznání.[1] Přestože se nepovažoval za komunistu, v ekonomické teorii měl blízko k marxistickému pojetí. Mnohem více ho ale ovlivňovali svými anarchistickými postoji Pierre-Joseph Proudhon a Michail Alexandrovič Bakunin. Byl kritikem aristokratických kruhů (ke kterým sám patřil) a prosazoval reformy ve prospěch peruánského lidu.

Manuel González Prada (1915)

Jako esejista byl znám především kritikou sociální a politické situace v zemi,[3] která se zostřovala po tichomořské válce (1879 – 1883), největší válečné katastrofě v republikánské historii Peru. Byl představitelem realismu a modernismu v latinskoamerické literatuře. Ve svých básních se často zabýval různými stránkami útlaku domorodého obvytelstva, Indiánů (Trozos de vida, Baladas peruanas). Věnoval se též překladům děl Friedricha Schillera a Heinricha Heineho.