Mangold

Mangold byl poprvé vědecky popsán v roce 1753 Carlem Linné jako Beta vulgaris var. cicla.[1]

Podle dochovaných zápisů byl mangold před 300 lety ve střední Evropě nejoblíbenější zeleninou. Později jej však zatlačil do pozadí špenát, tehdy nově objevená zelenina, jež měla svůj domov kdesi v arabských končinách. Zmínka o mangoldu je už v knize prof. Č. Zíbrta – "Staročeské umění kuchařské", kde se autor zmiňuje, že jezuita Fr. Kropf uvádí ve svém spise z roku 1753 mezi oblíbenými zeleninami i mangold.

Tato rostlina obsahuje dostatek vitaminu C, který může klesnout neopatrným zpracováváním. Dále obsahuje vitamín A, B, E a minerální látky, jako je například vápník – až 2 %, železo, fosfor, draslík a hořčík. Jinak obsahuje asi 2,5 % bílkovin, 87 – 92 % vody a dále cukry, které mu dávají lehce nasládlou chuť.

Mangold je velmi účinný v prevenci nádorových onemocnění, posiluje nervový systém, pročisťuje krev a díky obsahu železa se doporučuje při chudokrevnosti.^[zdroj?] Jeho nevýhodou je, že může mít mírně projímavý účinek. Výtečné dietetické vlastnosti mangoldu dnes oceňují především v balkánských zemích, Švýcarsku i v západní Evropě. Příznivě působí proti kornatění cév. Mangold má oproti špenátu ořechovou příchuť a nikdy nechutná palčivě ani ostře. Nejčastěji se upravuje jako špenát. Obsahuje velké množství kyseliny šťavelové.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mangold na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo mangold ve Wikislovníku