Manfred von Ardenne

Narodil se v Hamburku v pruské šlechtické rodině. Otec byl důstojníkem a v roce 1913 byl povolán na ministerstvo války. Od té doby žila rodina s pěti dětmi v Berlíně. [1]

Manfred von Ardenne byl praktické, technicky nadané dítě. Vymýšlel a sestrojoval různé přístroje, prováděl chemické pokusy, stavěl modely. S pomocí rodičů si ve svém pokoji zřídil malou laboratoř. V roce 1923, v šestnácti letech, přihlásil svůj první patent v oboru bezdrátové telegrafie, vysokofrekvenční zesilovač.[1][2] Studium na střední škole ho nezajímalo, vynikal jen ve fyzice a chemii. Reálné gymnázium opustil v roce 1923 bez maturitní zkoušky. [1]

Výzkum ho pak provázel po celý život. Od roku 1924 si Manfred von Ardenne vydělával na živobytí prodejem svých prvních knih a různých přístrojů a vynálezů. Přes obchodníka s radiosoučástkami Leoweho se seznámil s průkopníky německého rozhlasu, s jejichž pomocí byl bez maturity přijat na Berlínskou univerzitu. Navštěvoval přednášky z fyziky, chemie a matematiky, ale po čtyřech semestrech studium ukončil a vrátil se k soukromému výzkumu. Zabýval se radiotechnikou, přišel s myšlenkou vícesystémové elektronky, podílel se na vývoji koncových zesilovačů pro firmu Telefunken. Podnikl studijní cestu do USA. [2]

vila v Lichterfelde, von Ardennova laboratoř (nyní Dům dětí a mládeže)

V roce 1928 koupil dům v Berlíně–Lichterfelde, kde založil Laboratoř elektronové fyziky VON ARDENNE, kterou vedl až do nuceného uzavření v roce 1945. Vznikla tam řada vynálezů z oblastí televizní technologie, konverze obrazu, elektronové mikroskopie, skenovací mikroskopie, separace izotopů a technologie elektronového a iontového paprsku.[1] V prosinci roku 1930 představil svůj objev řádkujícího létajícího paprsku „flying spot” a uskutečnil první dálkový elektronický přenos obrazu. O tři roky později vyrobil polovodičový snímač, který našel využití v televizi a rentgenologii. [2]

V roce 1937 vyrobil vůbec první řádkovací elektronový mikroskop na světě.[3] Přístroj s vysokým rozlišením, bez něhož je dnes nemyslitelný výzkum jak v přírodních vědách, tak i zkoumání neživé přírody. Po něm následoval o dva roky později univerzální elektronový mikroskop.[1] V roce 1940 vyšla jeho kniha Elektronová nadmikroskopie (Elektronen-Übermikroskopie. Physik, Technik, Ergebnisse), která byla po válce přeložena do mnoha světových jazyků. [2]

Dnešní forma výkonného elektronového mikroskopu se poprvé objevila až v Cambridži v roce 1965. Ještě před 2. světovou válkou se Ardennemu podařilo z řádkovacího elektronového mikroskopu vyvinout i typ prozařovacího mikroskopu, ale zásluhy za tento typ skutečně funkčního zařízení byly přiznány jeho krajanovi Ernstu Ruskovi, který za něj roku 1986 obdržel Nobelovu cenu za fyziku.[3]

Manfred von Ardenne ani jeho otec nebyli stoupenci nacistického hnutí v Německu a zůstávali stranou politického života. Manfred von Ardenne opakovaně odmítal nabídky, aby se zapojil do armádního výzkumu. Zajímal se však o otázky jaderného štěpení, což později vyvolalo pochybnosti o výlučně mírových cílech jaderného výzkumu v jeho institutu. Teprve koncem války se podílel na vývoji řídící elektroniky pro střely V-1 a V-2 a pomohl Otto Hahnovi se stavbou obřího cyklotronu. [2] Za 2. světové války byly laboratoře, kde probíhal inovační vývoj mikroskopu, zničeny nálety, myšlenky na obnovu byly vzdálené.

Ardenne se věnoval mnoha oblastem fyziky. Od principů a projektů televizních vysílačů, přes radarovou technologii až k jaderné fyzice. Toho využili v roce 1945 Rusové, kteří mu nabídli možnost možnost zřídit a vést technologicko-fyzikální výzkumný ústav, který by pracoval pro Sovětský svaz v oblasti elektronové fyziky. Už koncem května 1945 odletěl s celou rodinou do Suchumi, kde chtěl vybudovat elektronickou laboratoř. V červenci 1945 byl otevřen Fyzikálně–matematický ústav nazvaný Ústav A. Poté, co Spojené státy svrhly atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki, byl Manfred von Ardenn nucen zapojit se do jaderného výzkumu. S dalšími sovětskými i německými vědci pracoval na vládním úkolu urychlit vývoj atomové pumy a postavit jaderný reaktor. [2] V roce 1953 byla Ardennova práce oceněna Stalinovou cenou 2. třídy.

von Ardennova vila Weißer Hirsch v Drážďanech, poblíž observatoř

V roce 1955 se rozhodl pro návrat do NDR a vláda, která se jím vychloubala jako výjimečným „vědeckým esem“, mu vytvořila podmínky pro budoucí výzkumnou práci. Usadil se i s rodinou v Drážďanech, kde již v roce 1951 koupil dvě nemovitosti na předměstí Weißer Hirsch. Založil v nich výzkumný ústav, který byl soukromým podnikem a nesl jeho jméno v letech 1955 až 1990. Získal mezinárodní věhlas, postupně se rozrůstal o další budovy, pracovalo v něm víc než 500 zaměstnanců.[1]

Ústav se věnoval především aplikovanému výzkumu. Zpočátku byla práce zaměřena na vývoj výkonných plazmatronů, jejím výsledkem byla průmyslová zařízení na tavení, pokovování a úpravu různých materiálů, která se vyvážela do celého světa. [2]

Ne všechny nápady a vynálezy však měly pozitivní ohlas. Zklamáním byl např. vývoj ultramikrotomu pro přípravu mikroskopických preparátů do elektronového mikroskopu, který měl pracovat velmi vysokou rychlostí. Bohužel tento projekt nebyl dotažen do konce a neuplatnil se.[3]

Manfred von Ardenn (1986)

Později se soustředil na lékařskou elektroniku a základní výzkum v biomedicíně. Pod vlivem svého přítele, nositele Nobelovy ceny Otto Warburga, zkoumal možnosti léčby rakoviny. Této oblasti se věnoval až do konce života. Výzkum v laboratořích přinesl systémovou vícekrokovou terapii rakoviny, jejímž základem je extrémní hypertermie celého těla spojená s cíleným překyselením nádoru a přísunem kyslíku. [1]

Manfred van Ardenn byl velkým propagátorem kyslíkové vícestupňové terapie, která mu pomohla v sedmdesátých letech, kdy sám vážně onemocněl, aniž byla zjištěna organická příčina nemoci. Oxygenoterapie měla vést k léčbě některých onemocnění vyšší koncentrací vdechovaného kyslíku. Výsledky u pacientů však ukázaly neúčinnost této koncepce v případě léčby rakoviny. Dnes je široce využívanou přírodní podpůrnou léčbou.

V roce 1988 byl oceněn Medailí Rudolfa Diesela.

Napsal 35 knih a více než 700 článků, esejí a příspěvků. V roce 1972 vyšla jeho obsáhlá autobiografie Ein glückliches Leben für Technik und Forschung..

Po sjednocení Německa Ardenne rozdělil fyzikálně–technologickou oblast svého ústavu na Fraunhoferův institut pro elektronovou a plazmovou technologii, výzkumný ústav zabývající se vědou o materiálech a Von Ardenn Anlagentechnik GmbH, vyrábějící zařízení pro povrchovou úpravu materiálů. Jeho syn Alexander von Ardenne vede Von Ardenne Institut für Angewandte Medizinische Forschung.

Manfred von Ardenne zemřel v Drážďanech ve věku 90 let. Pohřbu v kapli lesního hřbitova Bad–Weißer–Hirsch se zúčastnilo asi 500 lidí.

V roce 1938 se podruhé oženil. S manželkou Bettinou Bergengruenovou měli čtyři děti, dceru a tři syny. Jejich manželství bylo velmi šťastné a trvalo až do konce jeho života.

Pro relaxaci rád poslouchal klasickou hudbu, především Mozarta.[1] Zajímal se o astronomii a v roce 1966 dal postavit vedle své vily soukromou observatoř.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Manfred von Ardenne na německé Wikipedii.

• Vesmír 2/1998, str. 115

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Manfred von Ardenne na Wikimedia Commons