Mandžuština

Samotný jazyk má své kořeny v džurčenštině, jazyka čínského dvora do přibližně 13. století (dynastie Ťin 1115-1234). Při nástupu dynastie Čching (potomků džurčenského klanu ze severozápadní Číny) po dynastii Ming v roce 1644 se mandžuština stala oficiálním jazykem čínského dvora. Nicméně ač byla vyžadována jakožto úřední jazyk od všech služebníků a úředníků, kteří z ní museli skládat zkoušky, v rámci integrace s etnickými Číňany postupně ztrácela na své síle. Na konci 19. století mandžuštinou plynně nehovořil u čínského dvora téměř žádný úředník. Jen vojáci stále museli skládat zkoušky z této řeči. Ačkoli až do posledních dnů císařství byly oficiální dokumenty psány v mandžuštině, čínština zdaleka převládala.

Během vlády Džürčenů v severní Číně existovaly dva druhy písma pro zápis jejich řeči, které časem upadly v zapomnění. Obě písma si byla podobná, ale lišila se od čínských znaků. Poslední dochovaný zápis je z roku 1526. Po ztrátě vlastní abecedy začali Džurčenové v případě potřeby zápisu používat mongolskou abecedu. Samotní Mongolové vyvinuli své písmo přes Ujgury, kteří ho přejali od Sogdů (kmen z dnešního Uzbekistánu a severního Íránu). Píše se ve sloupcích zleva doprava. Zakladatel mandžuské říše Nurhači v roce 1599 dal úkol dvěma učencům, Gagaiovi a Erdenimu, aby modifikovali tento skript pro potřeby zápisu mandžuštiny. Tak vznikla staromandžuská abeceda, ve které jsou zapsány dokumenty do roku 1644. Po roce 1620 byl skript opět modifikován a byl v této podobě používán do pádu císařství.

Vzhledem k perzekuci Číňanů během císařství se po jeho pádu obrátila karta, a mandžuové byli krutě pronásledováni a trestáni. Jejich jazyk a neznámé písmo bylo Číňanům téměř cizí a obviňovali jeho mluvčí z toho, že jsou špióni a posílají v této řeči tajné zprávy. Jazyk byl zakazován, jeho používání vedlo k uvěznění. Mnoho mandžuů měnilo v dokladech svou etnicitu na čínskou, zatajovali svůj původ i před dětmi, a jazyk naprosto opustili. Z těchto důvodů dnes mandžuštinou mluví jen jedinci v odlehlých vesnicích Číny, a obvykle jsou mluvčí starší 80 let.

Díky volání po záchraně tohoto jazyka se v posledních pěti letech objevily kurzy této řeči v Pekingu a i na několika univerzitách vč. Karlovy univerzity.

Jako tunguzský jazyk má mandžuština mnoho společného s dalšími členy této rodiny, např. japonštinou, mongolštinou nebo korejštinou, a podobnost jazyků pravděpodobně vychází ze vzájemného kontaktu daných řečí trvajícího staletí. Existují spory, zda se jedná o jazyk se slabikovou abecedou, nebo o abecedu s jednotlivými písmeny.

Abeceda má šest samohlásek, tři zadní – a, o, ü, dvě přední – e, u a jednu neutrální – i. Souhlásky jsou b, p, s, š, l, m, c, j, y, r, f, w, n (ng). K, g, h, t, d mají přední a zadní verzi. Mandžuská slova nemohou začínat na r, ü nebo skupinou souhlásek, a obvykle končí na n, ng nebo samohlásku.

Jazyková harmonie, tedy jeden z hlavních rysů altajských řečí, platí i v mandžuštině, a všechny samohlásky ve slově musí znít souhlasně. Příklad: monggorombi, bahanarambi, hergen, gisurembi.

V mandžušině je ženský a mužský rod, často rozlišený samohláskou na konci a začátku slova: eme – matka, ama – otec, haha – muž, hehe – žena, emile – slepice, amila – kohout.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu mandžuština na Wikimedia Commons