Madona ze Zahražan

Socha z lipového dřeva, výška 84 cm, se zbytky původní polychromie. Výrazně esovitě prohnutá postava Madony drží na pravé paži Ježíška, který prstem na ústech symbolizuje mlčenlivost řádových sester. Oděv Panny Marie obepíná tělo, zdůrazňuje přirozený pohyb a obloukem na pravém boku kompozičně vyvažuje postavu dítěte. Drapérie je rozvedena do propracované soustavy záhybů a kombinuje hluboké příčné prohlubně a složité řasení splývajících dolních cípů šatu. Užití perspektivní zkratky a skloněné pohledy Marie i Ježíška naznačují, že socha byla původně umístěna na vysoké konzole nebo v horní části oltáře.

Zahražanská Madona je příbuzná některým dřevěným trůnícím Madonám ze 70. let (z Hrádku, z Konopiště) a také kamenné soše Madony ze Staroměstské radnice v Praze (1380) a triforiové bustě Blanky z Valois, které jsou dílem svatovítské huti. Figurální typ, shodný se zahražanskou Madonou, se objevuje v knižní malbě (Evangeliář Jana z Opavy, 1368)[1]. Kompoziční schéma má svůj předstupeň v Liber viaticus (1354-64), opakuje se v řadě nástěnných maleb (Karlštejn, Emauzy) a také u postavy sv. Kateřiny na deskové malbě z cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě (Madona mezi sv. Kateřinou a sv. Markétou, kol. 1360)[2]

Zahražanská Madona je mimořádně kvalitní a stylově vyhraněná řezba, ke které v kontextu středoevropského sochařství třetí čtvrtiny 14. století nelze nalézt paralelní dílenské práce. Představuje důležitý přechodný vývojový stupeň a stylový zlom českého gotického sochařství od Michelské madony k madonám Krásného slohu.[3]

Socha madony byla od konce 14. století na hlavním oltáři klášterního kostela magdalenitek (a po roce 1421 farního chrámu) v Zahražanech uctívána jako zázračná (= milostná, tj. projevující prosebníkům svou milost). Díky popsaným zázračným uzdravením věřících se zahražanský kostel v době baroka stal významným římsko-katolickým poutním místem. Zmínil je již roku 1660 Bohuslav Balbín, a pod něm je Wilhelm Gumppenberg zařadil do mariánského atlasu nejvýznamnějších poutních míst Evropy[4]. Atlas byl v českém prostředí rozšířen a čten zejména v německém překladu cisterciáka Augustina Sartoria z roku 1717[5]. Poutníkům se v něm doporučovalo propojit pouť s Bohosudovem, Mariánskými Radčicemi, Horním Jiřetínem, Chomutovem, Kvínovem a Údlicemi. Poutě byly po částečném poboření kláštera roku 1893 přesunuty do děkanského kostela v Mostě a direktivně zrušeny novým politickým režimem a projektem těžby v mosteckém hnědouhelném revíru po roce 1948. Nové publikace Zahražany mezi poutními místy již neuvádějí.[6]

• Jiří Fajt, Štěpánka Chlumská, Čechy a střední Evropa 1220–1550, Katalog stálé expozice Národní galerie v Praze 2014, ISBN 978-80-7035-569-5, s. 39–40
• Aleš Mudra, Madona ze Zahražan, Ústecký sborník historický 2004, s. 409–431
• Albert Kutal, in: České umění gotické 1350–1420, Academia Praha 1970, s.132–133
• Rudolf Hönigschmid, in: Josef Opitz, Gotische Malerei und Plastik Nordwestböhmens. Katalog der Ausstellung in Brüx-Komotau (Most-Chomutov), 1928, s. 76–77
• Jan Royt, Obraz a kult v Čechách v 17. a 18. století. Karolinum Praha 2011, s. 282, 289, 295; ISBN 978-80-246-1691-9
• Augustin Sartorius, Marianischer Atlas, oder Beschreibung der Marianischen Gnaden-Bilder...in eine besondere Ordnung der Länder, Städte, und Oerther eingerichtet. Praha 1717, dostupné online