Madona ze Seče

Socha z lipového dřeva, vzadu vyhloubená, výška 158 cm, s novější polychromií a zlacením. Roku 1956 restaurováno v chrámovém družstvu v Pelhřimově, doplněna chybějící pravá ruka Ježíška a prst P. Marie.[1]

Madona představuje důležitý mezičlánek vývoje české plastiky, neboť spojuje konzervativní prvky z fáze abstrahující poklasické gotiky s některými pokročilými znaky, které charakterizují např. styl Madon na lvu z 2. poloviny 14. století. Celková vertikální kompozice Madony, která drží vzpřímeného Ježíška na levé ruce daleko od těla, navazuje na sochy z první třetiny 14. století (Znojemská madona, Strakonická madona).

Pokročilé rysy nese zejména modelace drapérie a tělesného objemu nebo zdůraznění kontrapostu. Oproti lineárně rytmickému abstrahujícímu slohu děl 2. třetiny 14. století z dílny Mistra Michelské madony je počet záhybů zmenšen[3] a na vypuklých místech převládají hladké plochy, které se přimykají k oblému jádru sochy.[4] Plášť i spodní šat Panny Marie je nad nosnou nohou nařasen do trojúhelníku s vrcholem směřujícím k dítěti.[1] Řasení šatu má kresebný ráz, ale vystupují pod ním zřetelně tělesné proporce a je jasně rozlišena volná a nosná noha.[4] Nízké a stupňovité příčné záhyby, které znázorňují překládání pláště, mají původ u některých starších soch – Madony ze soukromého majetku v Jihlavě nebo tzv. Zlaté jihlavské madony. Pro tyto madony je charakteristický příčný záhyb pláště mezi oběma bočními kaskádami, který odděluje hrudní a spodní část sochy s odlišným typem skladů drapérie. U sečské madony je novým prvkem výrazný obloukovitý záhyb pláště, který klesá od ramene pravé ruky a končí u ruky nesoucí dítě.

Celkový rytmus záhybů drapérie je sjednocen, podobně jako u Madony z Dolní Kalné (Národní galerie v Praze). Přestože nelze vyloučit ani vznik obou soch ve stejné dílně, je Madona z Dolní Kalné v mnoha ohledech slohově pokročilejší. Modelace je u ní celkově měkčí a postava matky, která k sobě tiskne hravé dítě, je ladně prohnuta k levému boku.[1] Patrný vliv moravského sochařství se u Sečské madony projevuje v typice tváří a živějším výrazu, kterým sochař naznačuje vzájemný vztah matky a dítěte. Četné společné rysy má Sečská madona také s Trůnící madonou a oběma sv. Jany z Chebu. K okruhu děl, která naznačují vzájemné kontakty moravského a západočeského sochařství patří také Madona z Dýšiny[5] u Plzně. Příbuzná Broumovská madona (1350–1360)[6] vykazuje některé pokročilé znaky, které zřejmě ovlivnila soudobá malba nebo slonovinové sošky původem z Francie. Souvislost sečské madony se slezskou skupinou Madon na lvu naznačují některé detaily, jako nehezký obličej, polokulovitý podstavec nebo vysunutá špička volné nohy směřující dolů.[4]

• Jiří Fajt, Barbara Drake Boehm, Karel IV., císař z Boží milosti. Umění a kultura za vlády posledních Lucemburků ve střední Evropě, 1310–1437, Academia, Praha 2006, ISBN 9788020013996
• Jiří Fajt, Gotika v západních Čechách 1230–1530 [Gotik in Westböhmen], 3 svazky, Katalog-Sochařství [Katalog-Bildhauerei], Praha 1996, ISBN 80-7035-088-1
• Albert Kutal, Gotické sochařství, in: Dějiny českého výtvarného umění I, Academia, Praha 1984
• Albert Kutal, České gotické sochařství 1350–1450, Praha 1962

• Stránky obce Chválenice: Jiří Sankot, Seč u Blovic
• Madona z Velkého Meziříčí