Madona ze Žebráku

Plně plastická dřevěná socha s vypracovanou zadní stranou, výška 135 cm. Polychromie a části vlasů a roušky Panny Marie pocházejí z pozdější doby.

Vysoká a štíhlá socha Panny Marie je silně prohnutá k pravému boku, na kterém nese nahého Ježíška. Její spodní šat je téměř zcela zakryt bohatě zřaseným pláštěm, v němž se ztrácí tělesné jádro sochy. Přes ramena má jakousi pelerínu, která vzadu sahá až k lýtkům a vpředu vytváří na břiše prohnutý vodorovný lem. Její cípy, přehozené přes ruce, vytvářejí dlouhé závěsy po stranách. Plášť na odlehčené levé straně tvoří střídavě se vychylující volné záhyby, z nichž poslední dosahuje až k zemi. Mariina rouška spadá na záda a vpředu je obloukem přetažená přes prsa.[3] Vážná tvář Marie je vejčitého tvaru, s vysokým čelem, daleko od sebe posazenýma přivřenýma očima, našpulenými rty a malou bradou s náznakem podbradku. Ježíšek s překříženýma nohama opakuje schéma známé u starších soch 14. století (Madona ze Staroměstské radnice).[4]

Horní část sochy má blízko ke kamenným plastikám svatovítské stavební huti a některými rysy připomíná Madonu ze Staroměstské radnice v Praze, zejména v řasení šatu na prsou. Protažením do výšky ztratila část tělesného objemu a zkrácením horní části těla se změnily proporce, které předznamenaly kánon krásného slohu. Zmnožení záhybů drapérie, které již nejsou vázány na tělesné jádro, dostává dekorativní ráz. V dolní části je drapérie lineárně stylizovaná a objevuje se v ní poprvé zvratný vlásničkový záhyb protažený k zemi, který je spolu s mísovitými záhyby ve středu těla typický pro pozdější sochy krásného slohu.[4] Vlásničkový záhyb na straně volné nohy má původ v antikizujícím kontrapostu soch 13. století, který přivodil napínání řas na straně protilehlé k vysunutému boku. U Madony ze Žebráku původní smysl tohoto motivu vyprchal a plní již zcela formální funkci. Podobný vlásničkový záhyb drapérie měl i sv. Jan Evangelista z Třeboně předtím, než spodní část sochy zničila hniloba.[5]

Nejbližší paralely lze nalézt v malbě Mistra Třeboňského oltáře, např. u sv. Markéty na deskovém obrazu Madona mezi sv. Bartolomějem a sv. Markétou (1390). Řasení pláště Madony je dosti volné a improvizované a provedení měkce neurčité. Madona ze Žebráku stojí na rozhraní sochařských stylů a představuje jeden z výchozích zdrojů, z nichž vyrostl krásný sloh.[6] Historik umění Albert Kutal dokonce uvažoval, že Žebrácká madona mohla tvořit střed oltáře s malovanými křídly z dílny Mistra Třeboňského oltáře.[5]

Díla Mistra Žebrácké madony se vyznačují složitou lineární organizací drapérie, měkce neurčitým zpracováním povrchu a pasivním klouzavým postojem jako postavy v deskových obrazech Mistra Třeboňského oltáře.[7] Historik umění Jaromír Homolka spatřoval formální východisko Žebrácké madony ve skupině sedících madon 70. let (Madona z Bečova, Madona z Hrádku u Konopiště), které s ní spojuje malířskost pojetí a bohatost drapérie s táhlými, nízkými a stlačenými záhyby. Tyto rysy mají obě madony společné také např. s iluminacemi Evangeliáře Jana z Opavy z roku 1368. V modelaci tváře, která si podržela vznešenou vážnost předchozího období,[8] byl sochař ovlivněn také svatovítskou stavební hutí Petra Parléře.[9] Kutal zdůrazňoval blízkou příbuznost se slohově pokročilejší Madonou z Lávy,[10] se kterou spojuje žebráckou madonu pohyb těla s nadměrně vysunutým bokem nad nosnou nohou i shodná modelace rukou a tváře.[4]

• Jiří Fajt, Štěpánka Chlumská, Čechy a střední Evropa 1220–1550, Národní galerie v Praze 2014, ISBN 978-80-7035-569-5, s. 53–57
• Albert Kutal, Gotické sochařství, in: Dějiny českého výtvarného umění I, Academia, Praha 1984
• Albert Kutal, České gotické umění, Obelisk Praha 1972
• Albert Kutal, Sochařství, in: Kavka F (ed.), České umění gotické 1350–1420, Academia, Praha 1970
• Albert Kutal, České gotické sochařství 1350–1450, SNKLU, Praha, 1962

• Obec Kozojedy – fotogalerie: Kozojedská madona