Małgorzata Szumowska

V roce 1998 Szumowska absolvovala režii na PWSFTviT v Lodži, přičemž před nástupem do filmové školy studovala dva roky kunsthistorii na Jagellonské univerzitě v Krakově.

Svůj první významný snímek režisérka natočila již během svých studií – krátký dokumentární film Ticho (1997), který měl premiéru během festivalu v Cannes v roce 1998.

Szumowska debutovala v roce 2000 celovečerním filmem Šťastný člověk, který byl nominován na Evropskou filmovou cenu. Tento film vyvolal zájem a bouřlivé diskuse v Polsku i v zahraničí. Od roku 2001 patří mezi členy Evropské filmové akademie.

Scénář druhého celovečerního filmu získal ocenění na americkém filmovém festivalu Sundance v rámci soutěžní sekce NHK International. Film Ono získal nominaci na Evropskou filmovou cenu v roce 2004. Od roku 2004 své filmy pravidelně uvádí na Berlinale.

V roce 2008 Szumowska natočila autobiografický film 33 scén ze života, za který získala Zvláštní cenu na festivalu v Locarno. Od roku 2009 patří do produkční společnosti Zentropa a vede polské oddělení této firmy. Byla taktéž koproducentkou filmu Antikrist dánského režiséra Larse von Triera.

Film Tělo (2015) měl premiéru během 65. MFF Berlinale, kde v hlavní soutěži získal cenu za režii. Za stejný snímek Szumowska získala Evropskou filmovou cenu. Během 66. festivalu Berlinale byla v porotě pod vedením Meryl Streepové. V roce 2008 patřila mezi členy jury pod vedením mexického režiséra Guillerma del Toro během 75. festivalu v Benátkách.

Sponsoring byl prvním filmem, který režisérka natočila v roce 2011 v zahraničí. Její další film Ve jménu (2013) získal cenu Teddy za nejlepší film s queer tematikou na Berlinale.  Poslední film Szumovské Tvář (2018) získal hlavní cenu festivalu v Berlině.

Od července 2017 Małgorzata Szumowska podporuje Kampaň proti homofobii. Také spolupracuje s Anjou Rubik na projektu #sexedpl. V rámci této kampaně režisérka nahrála krátký film na téma masturbace.

Szumowska se vyznačuje osobitým nekomerčním přístupem ke svým projektům. Do hloubky se zabývá vážnými společenskými tématy, o nichž se veřejně tolik nemluví a mohou být značně polarizující. Například ve filmu Ono (Stranger, 2004) jde o situaci mladé těhotné ženy řešící následky odmítnutí potratu, Ve jménu… (W imie…, 2013) nahlíží na kontroverzní téma homosexuality katolických kněží a snímek Tělo (Cialo, 2015) je zas rodinným dramatem, které na třech různých postavách alegoricky vyobrazuje rozdílné vztahy mezi člověkem a svým tělem.

Všechny filmy této polské režisérky jsou tedy velice aktuální a komentují současnou sociálně-politickou situaci jak ve světě, tak především v jejím rodném Polsku. Tomu je tak v jejích filmech nastavováno poměrně drsné zrcadlo, avšak s jistým nadhledem, humorem a lehkostí, která v kombinaci s odvážnými depresivními tématy utváří charakteristický styl této režisérky.

Její styl osciluje na hranici mezi kýčovitostí, symbolikou a sofistikovaností. Formálně pracuje i s užíváním některých méně tradičních filmových postupů. Ve filmu Tvář (Twarz, 2018) je to například práce s neostrostí záběrů v kombinací se slow motion.

• 2000 – Šťastný člověk
• 2004 – Ono
• 2004 – Crossroad, kratkometražní film, cyklus Visions of Europe
• 2005 – Otec, cyklus Solidarita, solidarita.  
• 2008 – 33 scény ze života
• 2011 – Ony
• 2013 – Ve jménu…
• 2015 – Tělo
• 2018 – Tvář
• 2019 – Další jehňátko