Maďarovská skupina

Nálezy z eponymní lokality u vsi Maďarovce (od roku 1948 část obce Santovka – Malinovec), byly zvřejněny již v roce 1911 J. Visegrádim, který lokalitu objevil a prozkoumal. Materiál této kultury vyčlenil a kulturu pojmenoval jako maďarovská roku 1929 H. Mitscha-Märheim, který její původ spatřoval v kultuře s kanelovanou keramikou. Název G. Childa "typ Veselé", ze stejné doby, se neujal, ale jeho názor na vznik z kultury únětické se ukázal být správným. Termín Maďarovská kultura definitivně prosadil Jan Eisner. Pod druhé světové válce byly prozkoumány významné lokality – sídliště Veselé, Nitrianský Hrádok a další. Téměř na všech pohřebištích ze starší doby bronzové byl nalezen přechod od únětické kultury k maďarovské, dobře byl na pohřebištích zachycen i průběh a zánik maďarovské kultury. J. W. Neugebauer přiřadil v roce 1987 skupinu Böheimkirchen k věteřovsko-maďarovské kultuře a hovoří se tak o komplexu kultur Maďarovce – Věteřov – Böheimkirchen.[4][1]

Maďarovská skupina vznikla v průběhu stupně BA2 chronologického systému podle Paula Reineckeho z místního prostředí únětické kultury pod vlivem přicházejícím ze panonské oblasti. Zanikla v průběhu stupně BB1 během tvorby karpatské mohylové kultury, v jejíž tvorbě byla jako jeden z hlavních prvků. Materiál umožnil rozdělit v roce 1971 badatelům Antonu Točíkovi a Jozefu Vladárovi období jejího trvání na tři stupně: úněticko-maďarovský, klasický a pozdně maďarovský.[4]

Uněticko-maďarovský stupeň

Uněticko-maďarovský stupeň je přechodný stupeň mezi kulturou únětickou a maďarovskou. Do konce 80. let 19. století byl doložen pouze v západní části osídlení.

Klasický maďarovský stupeň

Klasický maďarovský stupeň je obdobím největšího rozkvětu kultury. Došlo k velkém vzestupu stávajících opevněných sídlišť a byla budovaná nová.

Pozdně maďarovský stupeň

Pozdně maďarovský stupeň je závěrečným stupněm kultury. Zvyšuje se výskyt importovaných artefaktů z východu, zejména z pozdní otomanské kultury a rané kultury Suciu de Sus. Situace odpovídá formování karpatské mohylové kultury a vykazuje podobné znaky jako při formování mohylových kultur střední doby bronzové v okolních oblastech.[4]

Sídelní oblasti lidu maďarovské skupiny zahrnovaly celé jihozápadní Slovensko. Na západě byl hranicí dolní tok řeky Morava, na severu dosahovalo až do střední oblasti toků řek Váhu, Nitry a Žitavy a na východě byla hranicí dolní část toku Ipľu. Na jižní hranici je zaznamenán odstup rozšíření od toku Dunaje, kde na levém, severním břehu byla sídliště lidu kultury severopanonské. Bohaté styky s okolními kulturami se projevily v místních odlišnostech hmotného projevu. Podle těchto odlišností je možno sídelní oblast maďarovské kultury rozdělit na tři okruhy. Vliv kultur otomanské a severopanonské se projevil ve východním okruhu v povodí Ipľu a Hronu, v povodí Nitry je okruh rozšíření klasické maďarovské hmotné kultury a v povodí Váhu a Moravy je zřetelné silnější podloží předcházející únětické kultury a vliv příbuzné věteřovské skupiny na Moravě.[4]

Ze sídlišť maďarovské skupiny byla prozkoumána zejména sídliště opevněná ale i některá neopevněná sídliště. Pro opevněná sídliště byly vybírány polohy v blízkosti řek na sprašových terasách a ostrozích a na návrších. Výjimkou nejsou ani opevněné osady využívající nízkého záplavového terénu. Osady byly opevněné příkopem a valem z hlíny či kamení a palisádou.[5]

Bylo nalezeno jen malé množství pohřebišť maďarovské skupiny, kostrové pohřby byly nalézá spíše přímo při výzkumech sídlišť, což napovídá tomu, že tento lid pohřbíval spíše v blízkosti sídlišť. Pohřební ritus maďarovské skupiny byl kostrový. Mrtví byli ukládáni do plochých hrobů ve skrčené poloze s orientací východ – západ, nebo bez pravidelné orientace. Časté jsou pohřby dětí v zásobnicových nádobách – pithech. Pod vlivem z Karpatské kotliny se začíná pohřební ritus měnit na žárový a začínají se objevovat žárové pohřby. V hrobech se objevuje keramika a často bronzové předměty.[5]