Penáti

Domácí kult hrál velmi významnou roli v řeckých a římských městech, ale patrně i v dalších usedlých kulturách. Velmi podobné obyčeje panovaly donedávna na čínském a indickém venkově a roztroušené stopy lze nalézt ve folkloru téměř všude. Kult zemřelých předků jako domácích ochranných božstev byl sice v každém domě velmi podobný, uctívaní předkové byli ale pochopitelně odlišní. Možná až později byl však kult spojen s uctíváním společného božstva rodiny a ohniště, řecké Hestie a římské Vesty. Vlastní oběti mohl vykonávat pouze „otec rodiny“ (lat. pater familias), který tradovaný rituál předával nejstaršímu synovi jako dědici.

Přes nesčetné množství zmínek v antické literatuře víme o domácím kultu poměrně málo. Odehrával se totiž v soukromí, ve starších dobách se ho nikdo mimo rodinu nesměl zúčastnit a nikdo o něm tedy podrobněji nepsal. O funkci penátů patrně svědčí jejich název, odvozený od latinského penus, komora, zásobárna. V latinské literatuře se často jmenují jedním dechem také lárové (lares, z etruského lars, pán), takže není snadné obojí rozlišit. Podle některých autorů je rozdíl v tom, že zatímco penáti se dědili v rodině a v rodě, lárové byli spojeni s obydlím a místem. Často se vyskytuje i spojení „rodinní lárové“ (lares familiares), což patrně znamenalo právě penáty, kdežto své láry mohla mít i obec (lares praestites), most nebo cesta. Lares militares chránili v boji a lares permanni na moři.[1] Naproti tomu označení mánové (manes, dobrodinci) znamená jednoznačně zemřelé předky, později – například u Vergilia – duše zemřelých. Na římských náhrobcích se pravidelně vyskytuje zkratka D.M. – diis manibus.